Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jak uchovat fotografické desky? Astronomy trápí zlatá nemoc

USA

  7:00
Jak uchovat historicky cenné fotografické desky s astronomickými záznamy pro další generace? Touto otázkou se zabývali odborníci během mezinárodního workshopu Astro Plate v Praze.
Vesmír (ilustrační foto)

Vesmír (ilustrační foto) foto: Shutterstock

Skleněné fotografické desky se používaly k záznamu astronomických pozorování od sklonku 19. století téměř po sto let. Dnes je na světě nejméně sedm milionů astronomických desek, které mají nejen vědeckou, ale i kulturně historickou hodnotu.

Přestože vydržely století, v poslední době se u některých z nich objevuje tzv. zlatá nemoc: žlutý povlak, který ničí obraz. V Praze se proto sešli odborníci z různých oborů – nejen astronomové, ale také fyzici, chemici, archiváři a odborníci na uchovávání fotografických materiálů, aby společně hledali způsoby, jak desky zachránit.

Pro badatele by bylo pohodlnější a pro samotné desky šetrnější, pokud by se daly prohlížet v digitalizované podobě

Pro badatele by bylo pohodlnější a pro samotné desky šetrnější, pokud by se daly prohlížet v digitalizované podobě

Na světě existuje přes sedm milionů skleněných fotografických desek, které se zhruba od roku 1890 využívaly k záznamu astronomických pozorování.

Některé z desek ale postihla tzv. „zlatá nemoc“ – fotografická emulze degraduje, žloutne a obrazy se ničí. Odborníci nyní zkoumají, jak desky a na nich uložená data zachránit.

Astronomové chtějí skleněné desky postupně digitalizovat, jenže skenování je finančně i časově nákladné. Michal Hudec z ČVUT přišel s jednodušším řešením: místo skenování drahým profesionálním přístrojem stačí desky položit na prosvětlovací stůl a vyfotit je kvalitním fotoaparátem umístěným na stativu.

Foto popis| Skleněné fotografické desky se ve většině hvězdáren používaly až do 80. let 20. století, než byly nahrazeny celuloidovými filmy a později digitálními CCD čipy. Technik na archivním snímku vkládá fotografickou desku do dalekohledu na kalifornské observatoři Palomar.
Foto popis| „Zlatá nemoc“ se nevyhýbá ani unikátním snímkům z tzv. Weinekova archivu v Ondřejově. Ředitel observatoře v pražském Klementinu Ladislav Weinek shromáždil unikátní snímky lunárního povrchu, které v letech 1897 až 1900 vyšly jako fotografický atlas Měsíce.

„Mýma rukama prošlo minimálně čtvrt milionu desek a problém tzv. zlaté nemoci se objevuje výrazněji teprve v posledních zhruba třech letech. V archivech, které byly dřív v pořádku, jsem před dvěma lety našel pár napadených desek a před dvěma měsíci už stovky,“ říká jeden z organizátorů workshopu docent René Hudec z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově, který bádá v archivech po celém světě.

Odborníci zatím přesně nevědí, co degradaci obrazu způsobuje, i když se zdá, že jsou na stopě. „V naší Laboratoři molekulové spektroskopie jsme zjistili, že žlutý povrch tvoří sloučeniny síry,“ konstatuje Linda Mišková z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. „Nyní chceme dál pátrat po tom, ve které fázi se tam dostávají – jestli je to z vývojky nebo ustalovače během fotochemického procesu, nebo z obalových materiálů, protože dřív se používaly kyselé papíry klížené kamencem, což je sloučenina síry, případně zda se tam dostávají z ovzduší,“ vysvětluje Linda Mišková.

Bohužel se zdá, že jde o nevratný proces, chemikové proto hledají cesty, jak ho zastavit nebo alespoň zpomalit. Ve spolupráci s odborníky z Českého vysokého učení technického v Praze se také snaží přijít na způsob, jak poškozené snímky digitálně restaurovat.

Pozor na vlhkost a teplotu

Ke špatnému stavu některých desek přispívá to, že nejsou uložené v ideálním prostředí. Archiváři upozorňují, že desky vyžadují klimatizovanou místnost se stabilní teplotu a nízkou vlhkostí. Na hvězdárnách ale bývají velmi často uložené v nevhodných prostorách, nebo dokonce ve sklepě. Fotografická emulze na povrchu desek je vlastně želatina, která ve vlhku nasaje vlhkost, a když vysychá, může popraskat.

„Na observatoři na Havaji jsem viděl cenné desky z obrovského dalekohledu o průměru zrcadla 360 cm s odchlíplou emulzí, protože prošly cyklem změny teploty a vlhkosti. Přitom hodnota takové desky může být až 10 tisíc korun, už jen kvůli drahému času velkého dalekohledu,“ upozorňuje docent Hudec. Zajímavé je i to, že se zlatá nemoc neprojevuje všude stejně – v některých archivech jde do hloubi emulze a rozežírá obrázky hvězd, jinde je naopak na povrchu.

Jaká je situace v Česku?

Například Astronomický ústav AV ČR v Ondřejově vlastní několik cenných kolekcí. Největší z nich je archiv v Oddělení meziplanetární hmoty, založený Zdeňkem Ceplechou, který čítá zhruba 60 tisíc celooblohových snímků z kamer bolidové sítě a další desítky tisíc snímků z kamer jiného typu. K nejstarším patří archiv zakladatele ondřejovské hvězdárny Jana Friče z let 1894 až 1895 nebo Weinekův archiv s unikátními snímky povrchu Měsíce, pořízenými koncem 19. století na Lickově observatoři v USA, které shromáždil tehdejší ředitel hvězdárny v pražském Klementinu Ladislav Weinek a sestavil z nich unikátní Atlas Měsíce.

„Bohužel, část našeho archivu je zasažena zlatou nemocí. Jedná se o část snímků především z 80. let, kdy se používaly nevhodné celofánové obaly, které velmi omezovaly přístup vzduchu k fotografickým deskám,“ říká Jiří Borovička z Oddělení meziplanetární hmoty. „Nevhodné obaly z archivních snímků postupně odstraňujeme a věříme, že tím degradaci zastavíme,“ dodává. Jinak jsou podle jeho slov v současné době všechny snímky skladovány ve vyhovujících podmínkách. Své archivy mají i další hvězdárny. Zhruba 10 tisíc negativů pořízených postupně několika přístroji čítá například archiv Observatoře Kleť.

Největší část tvoří skleněné desky formátu 13 × 18 cm. „Jedná se o kvalitní kolekci velkoformátových astronomických negativů pořízených v letech 1968 až 1997 při hledání planetek a sledování komet. Zřejmě nejvzácnější jsou snímky známých komet Bennett, West, Halley, Hyakutake nebo Hale-Bopp,“ uvádí Jana Tichá z kleťské observatoře a doplňuje, že na fotografický archiv navazuje digitální archiv elektronických CCD snímků od roku 1993 do současnosti.

Na většině hvězdáren se koncem 80. let skleněné desky nahrazovaly fotografickým filmem a od 90. let právě digitálními čipy. Někde se ovšem skleněné desky používaly i po roce 2000, protože je měli nakoupené do zásoby. „Mírné degradaci podléhá každý fotomateriál, ale u nás je doposud poškozeno jen minimum archivovaných desek a filmů. Skladujeme je ve vyhrazené místnosti se stabilní teplotou a nízkou vlhkostí ve speciálních krabicích a skříních, jak umožňují naše prostorové možnosti. O jejich převozu jinam neuvažujeme,“ dodává Jana Tichá.

Co všechno skenovat?

Logickým řešením se zdá být digitalizace snímků. Už proto, že u řady z nich nejde jen o jejich historickou hodnotu, ale můžou se z nich stále vyčíst cenná data – pokud se vědec zabývá třeba vybranou proměnnou hvězdou, je pro něj nesmírně užitečné, když se může podívat na její historické snímky. Pro badatele by bylo pohodlnější a pro samotné desky šetrnější, pokud by se daly prohlížet v digitalizované podobě. Je ovšem otázka, zda je nutné skenovat všechny existující desky.

Třeba v případě snímků z bolidové sítě má podle Jiřího Borovičky smysl digitalizovat jen obrázky bolidů. Ukazuje se ale, že i rutinní fotografie mohou po letech přinést překvapení. Tým českých a finských astronomů pod vedením René Hudce kupříkladu nedávno zveřejnil v časopise Astronomy and Astrophysics objev nejstaršího známého výbuchu supermasivní černé díry OJ287 v roce 1900, nalezený na historických fotografických deskách Harvardovy observatoře v USA. „Na jednu stranu by bylo pro účely eventuálního objevu dobré archivovat všechny záznamy, které kdy byly pořízeny. Na druhou stranu soudím, že by nikdo nepožadoval, aby byly na věčné časy skladovány veškeré momentky, které máme například každý na svém facebooku – i když na nich také může být zachyceno něco unikátního,“ konstatuje ředitel Astronomického ústavu AV ČR docent Vladimír Karas.

Zároveň připomíná, že dnešní družice pořizují tolik dat, že není technicky možné posílat je všechna na Zemi. Po prvotní analýze se přenášejí a uchovávají jen užitečné informace, i když by se něco zajímavého mohlo teoreticky ukrývat i v ostatních terabytech dat. „Na podobnou analýzu čeká řada starších desek, přestože některé jsou už vskutku letité. Je to také otázka množství personálu a financí,“ připouští Vladimír Karas. René Hudec ale dodává, že se dnes družicím často podaří objevit nový zdroj gama nebo rentgenového záření, který pak astronomové chtějí zpětně prozkoumat ve viditelném světle právě na řadových archivních deskách, takže i ony mají velkou vědeckou hodnotu. Proto většina světových observatoří digitalizaci svých dat a jejich zpřístupnění světové vědecké komunitě připravuje.

Kdo to zaplatí

Někteří odborníci poukazují na to, že při skenování přijdeme o část informací, neboť originály jsou pořád kvalitnější. Lukáš Hudec z ČVUT ale oponuje tím, že dnešní technika umožňuje digitalizovat snímky s rozlišením pěti mikronů, což je velikost zrn fotografické emulze, takže vyšší rozlišení by bylo zbytečné. Jen přefocovat desky ovšem nestačí, je nutné k nim zajistit také metadata – tedy údaje, kdy, kde a jak byl snímek přesně pořízen a jaké jsou jeho souřadnice. Jinak snímek pro vědecké účely ztrácí význam. Větším problémem než technická stránka věci jsou finance. „Tenhle obor má smůlu, že stojí na rozmezí mezi archivnictvím, vědou a kulturou a žádné ministerstvo se k němu nehlásí,“ konstatuje Miroslava Novotná, vedoucí Laboratoře molekulové spektroskopie z VŠCHT Praha, která se problematikou zlaté nemoci zabývá.

ČTĚTE TAKÉ:

„Přitom – při vší úctě k historickým uměleckým portrétům – právě data z astronomických desek jsou tím, co nás může zachránit, pokud by na Zemi mířil dejme tomu velký asteroid,“ dodává Miroslava Novotná. Vedle specializovaného skenovacího zařízení je zapotřebí zaplatit člověka, který bude jednotlivé desky brát, vybalovat, klást na skener, zajišťovat metadata a podobně. Na observatoři v německém Sonnebergu, kterou dnes spravuje soukromá společnost, tímto způsobem naskenovali čtvrt milionu desek, ale jednomu člověku to při osmihodinové pracovní době trvalo přes deset let. Lukáš Hudec ale přišel na způsob, jak práci zrychlit a zlevnit: místo skeneru za miliony podle něj stačí komerčně dostupný fotoaparát s rozlišením 40 megapixelů s kvalitním objektivem a stabilním stativem celkem v řádu stovek tisíc korun a prosvětlovací stůl, na který se deska položí.

„Denně takto ve dvou lidech zvládneme nasnímat 1000 desek,“ říká Lukáš Hudec. René Hudec nyní uvažuje o tom, že spolu s kolegy z dalších zemí požádá o společný evropský grant, který skenování vybraných archivů zaplatí. To ovšem neznamená, že bychom se do budoucna měli zaměřit jen na digitální kopie a originály můžeme ponechat jejich osudu.

„Astronomické fotografické negativy jsou vlastně i svého druhu historická památka. Pro mne i pro kolegy byla radost na amerických observatořích na vlastní oči vidět originální desky, na nichž bylo objeveno Pluto, nebo snímek komety Halley z roku 1910,“ vzpomíná Jana Tichá. Nemluvě o tom, že skeny mohou posloužit vědcům při bádání alespoň jako reference a v případě potřeby si pak mohou dohledat skleněný originál. Pokud ovšem budou mít přehled o tom, co všechno se v archivech ukrývá – což je další současný problém, který by skenování a uspořádání snímků do digitální databáze mohlo napravit.

Autor: