Nádorové onemocnění tváře, kvůli které ďáblům medvědovitým, jinak nazývaným tasmánští čerti, do pěti let hrozí vyhynutí, usmrtí jedince do tří až šesti měsíců. Nákaza se šíří kousnutím při obraně potravy nebo v bojích o území.
ČTĚTE TAKÉ: |
"Šance na přežití dnes vypadají špatně. Nemoc byla objevena v roce 1996. O 15 let později se populace snížila o 91 procent," tvrdí ekolog Tim Faulkner z organizace Australian Reptile Park. V současné době "tu není žádná naděje na léčbu, na vakcínu ani na zpomalení šíření nákazy," říká. Vačnatec byl v době, kdy se zdárně množil, považován za škodnou. Nyní se jeho populace odhaduje od několika tisíc po 20 000 až 30 000 jedinců.
Tasmánský čert, kterého tak začali nazývat britští osadníci vyděšení jeho mocnými skřeky, nebyl vždycky pouze symbolem Tasmánie. Do 17. století se proháněl i v dalších oblastech po celé Austrálii. Skutečnost, že postupem doby se životní prostor zvířete omezil na ostrov, podle genetičky Kathy Belovové narušila jeho genetickou informaci a následně imunitní systém.
Tvrdí, že tasmánský čert je nyní náchylnější k nemocem a jeho protilátky nedokážou rozpoznat rakovinné buňky. Její tým z univerzity v Sydney zkoumá nádor, naděje, že najdou vakcínu nebo léčbu, ale prý skomírají. Vědci sázejí především na vytvoření genetické banky a na chov těchto zvířat.
Vypuštění tasmánských čertů do přírody?
"V horizontu 30 let a několika generací doufáme, že budeme mít tasmánské čerty, které budeme moci vypustit do přírody," vysvětluje Belovová.
Zařízení Devil Ark, které připomíná velkou farmu, se rozkládá na 500 hektarech nad osadou Tomalla Station v srdci národního parku. Ve stanici v současnosti žije asi stovka čertů. Do roku 2016 už by to podle odhadů mohlo být 350 jedinců a v následujících letech dokonce tisícovka.
Drobná zvířata se tu prohánějí ve výbězích s bujnou vegetací připomínající jejich přirozené prostředí. Večer mají k žrádlu zdechliny klokanů a jinou kořist a přes den mohou spát. Rozděleni tu jsou podle principu "katalogu plemenných hřebců", aby bylo zajištěno optimální rozmnožování. V každém výběhu je šest až deset jedinců. Samci tvoří asi polovinu.
Na rozdíl od čertů odsouzených na smrt v Tasmánii se vačnatci v Tomalla Station mohou v bojích ve výběhu nebo o samičku hryzat bez obav, jak jim velí jejich pudy. "Toto chování je důležité pro jejich přežití, až budou vypuštěni," tvrdí ošetřovatel Adrian Good.
Podle Tima Faulknera je zkušenost s farmou svého druhu jedinečná. Navrácení druhů odchovaných v zajetí zpět do volné přírody je totiž u většiny z nich sázkou do loterie. Mohlo by být nicméně využíváno u jiných živočišných druhů žijících výlučně v Austrálii, jako je koala.
