Malé děti, jimž rodiče umožnili hledět na obrazovku víc než dvě hodiny denně, měly jako desetileté častěji tendenci k nedostatku pohybu, trpěly nadváhou, byly pasivní ve vyučování a zvlášť velké problémy jim dělala matematika.
"Rané dětství je rozhodující doba pro vývoj mozku a vzniku postojů," vysvětlila autorka studie Linda Paganiová z Montrealské univerzity.
Společně s kolegy z univerzitních center v kanadském Sainte Justine a v americkém státě Michigan vědkyně sledovala život 1314 dětí. Jejich rodiče přitom měli za úkol zaznamenávat do deníků čas, který jejich děti stráví u televize. "Konzumaci" televize zaznamenávali od 29. měsíce do 53 měsíce života svých dětí. To odpovídá zhruba věku dva a půl až čtyři a půl roku.
O dalších několik let později požádali vědci učitele pokusných osob, jimž mezitím bylo deset let, o podrobnou zprávu o jejich chování a výkonech ve škole.
Pozadu v matematice kvůli televizi?
Ze studie vyplynulo, že děti, které ve sledovaném věku proseděly u televize víc než dvě hodiny denně, se jako žáci ve třídě v průměru o sedm procent méně často hlásily a za svými spolužáky zaostávaly hlavně v matematice.
Obzvlášť nápadné pak bylo, že raní televizní povaleči měli víc problémů se svými spolužáky. Častěji byli odmítáni, vystaveni posměchu nebo dokonce fyzickým útokům.
Kromě toho byli tito žáci o 13 procent méně aktivní o víkendech a méně sportovali. Naopak o deset procent údajně víc mlsali mezi hlavními jídly a jejich hmotnost byla o pět procent vyšší než u žáků, kteří se před léty na televizi tolik dívali.
