Hlad ve větším než malém množství je životodárná droga, naznačují nyní již klasické výzkumy. Méně kalorií se totiž podle empirických výzkumů rovná delšímu životu. Tento efekt byl pozorován u všech možných druhů organismů. Skrývá se za ním tedy patrně nějaký obecně rozšířený mechanismus, a proto není nijak překvapivé, že vědci z celého světa se už několik desítek let zabývají otázkou, proč je zdravé jíst dopolosyta.
K rozluštění problému je zapotřebí genetické studie, která by odhalila skryté hybatele nitek příčin a následků, které vedou od prázdného žaludku k delšímu životu. Obraz prospěšnosti hladu byl však zatím velmi nejasný. Průlom se však patrně podařil skupině ze Salkova Institutu v Kalifornii pod vedením Andrew Dillina, která v on-line verzi časopisu Nature zveřejnila studii popisující souvislost genu PHA-4 s prodlužováním života při sníženém příjmu potravy. Studie se bohužel netýká lidí, ale háďátek Caenorhabditis elegans, drobných červů, kteří často slouží jako modelové organismy.
Vědci z Dillinovy skupiny se pokusili vnést jasno domechanismu prodloužení života. Sledováním bílkoviny, která se na procesu prodlužování života podílí, vytipovali 16 genů souvisejících s touto bílkovinou. Postupně háďátkům vyřadili z činnosti všechny podezřelé geny tzv. metodou RNA interference, která zabrání genu, aby se v organismu projevoval, protože ruší výrobu bílkovin podle tohoto genu.
Ze všech kandidátů měl pouze PHA-4 přímý vliv na to, jak si háďátka na hladové dietě vedla. Pokud byl gen zcela vyřazen z činnosti, neprojevil se u červíků žádný pozitivní efekt hladovění. Naopak když genetici PHA-4 zvýšili jeho činnost, byl život nenažraných háďátek ještě delší než jedinců s normální funkcí genu na stejné dietě.
Podle Dillina jeho skupina zatím neví, jaká je vlastně funkce PHA-4. Nadále tedy chybí přesvědčivé teoretické vysvětlení, jak dieta prodlužuje život. Vědci vytvořili geneticky upravené háďátko, kterému světélkovaly části těla, kde je gen činný. Jednalo se především o trávicí trakt a části nervové soustavy, ale taková odpověď nestačí.
Gen PHA-4 není jediný, který se na prodloužení života podílí. Jeho význam je ale patrně natolik zásadní, že poslouží jako klíč k důkladnému pochopení celého procesu, domnívá se Dillin. Většina odborníků s ním, byť zatím samozřejmě dosti opatrně, souhlasí. Lidé gen PHA-4 nemají, ale mají skupinu podobných genů. Pokud mají tyto geny i podobný vliv na organismus, mohly by se stát terčem nové generace léků založených na objevu funkce PHA-4 u háďátek. Jejich hlavním účelem však podle Dillina patrně nebude prodloužení života, ale boj proti degenerativním onemocněním, jako je Parkinsova choroba nebo cukrovka. Snížená dieta totiž u zvířat oddaluje nástup podobných onemocnění a Dillin se domnívá, že farmaceutické povzbuzení funkce příslušných genů by mohlo mít podobný účinek také u lidí, kteří příjem potravy neomezí.
K rozluštění problému je zapotřebí genetické studie, která by odhalila skryté hybatele nitek příčin a následků, které vedou od prázdného žaludku k delšímu životu. Obraz prospěšnosti hladu byl však zatím velmi nejasný. Průlom se však patrně podařil skupině ze Salkova Institutu v Kalifornii pod vedením Andrew Dillina, která v on-line verzi časopisu Nature zveřejnila studii popisující souvislost genu PHA-4 s prodlužováním života při sníženém příjmu potravy. Studie se bohužel netýká lidí, ale háďátek Caenorhabditis elegans, drobných červů, kteří často slouží jako modelové organismy.
Vědci z Dillinovy skupiny se pokusili vnést jasno domechanismu prodloužení života. Sledováním bílkoviny, která se na procesu prodlužování života podílí, vytipovali 16 genů souvisejících s touto bílkovinou. Postupně háďátkům vyřadili z činnosti všechny podezřelé geny tzv. metodou RNA interference, která zabrání genu, aby se v organismu projevoval, protože ruší výrobu bílkovin podle tohoto genu.
Ze všech kandidátů měl pouze PHA-4 přímý vliv na to, jak si háďátka na hladové dietě vedla. Pokud byl gen zcela vyřazen z činnosti, neprojevil se u červíků žádný pozitivní efekt hladovění. Naopak když genetici PHA-4 zvýšili jeho činnost, byl život nenažraných háďátek ještě delší než jedinců s normální funkcí genu na stejné dietě.
Podle Dillina jeho skupina zatím neví, jaká je vlastně funkce PHA-4. Nadále tedy chybí přesvědčivé teoretické vysvětlení, jak dieta prodlužuje život. Vědci vytvořili geneticky upravené háďátko, kterému světélkovaly části těla, kde je gen činný. Jednalo se především o trávicí trakt a části nervové soustavy, ale taková odpověď nestačí.
Gen PHA-4 není jediný, který se na prodloužení života podílí. Jeho význam je ale patrně natolik zásadní, že poslouží jako klíč k důkladnému pochopení celého procesu, domnívá se Dillin. Většina odborníků s ním, byť zatím samozřejmě dosti opatrně, souhlasí. Lidé gen PHA-4 nemají, ale mají skupinu podobných genů. Pokud mají tyto geny i podobný vliv na organismus, mohly by se stát terčem nové generace léků založených na objevu funkce PHA-4 u háďátek. Jejich hlavním účelem však podle Dillina patrně nebude prodloužení života, ale boj proti degenerativním onemocněním, jako je Parkinsova choroba nebo cukrovka. Snížená dieta totiž u zvířat oddaluje nástup podobných onemocnění a Dillin se domnívá, že farmaceutické povzbuzení funkce příslušných genů by mohlo mít podobný účinek také u lidí, kteří příjem potravy neomezí.
