Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Češi zkoumají posádku 'letu na Mars'

Věda

  7:00
Šestice dobrovolníků byla 520 dní zavřená v pokusném modulu nedaleko Moskvy a simulovala cestu na Mars. Na projektu se podílejí i čeští odborníci.

Šestičlenná posádka projektu Mars 500 foto: ČTK

V pátek přišel dlouho očekávaný den. Nedaleko centra Moskvy se otevřely zapečetěné ocelové dveře a šestičlenná „posádka“ opustila modul, který jí byl rok a pět měsíců domovem. Mise s názvem Mars 500 právě „přistála“.

Cílem dosud nejdelšího pokusu svého druhu bylo prozkoumat, jak se v budoucnu astronauti vyrovnají s dlouhodobým pobytem v izolaci – po zdravotní i psychické stránce. Připravil ho Ústav biomedicínských problémů Ruské akademie věd ve spolupráci s Evropskou kosmickou agenturou.

Zúčastnili se ho tři Rusové – vojenský lékař a velitel mise Alexander Smolejevskij, inženýr Alexej Siťov, kardiolog Suchrob Kamolov, dále Číňan Wang Jü, přezdívaný Váňa, Francouz Romain Charles a Ital kolumbijského původu Diego Urbina.

ČTĚTE TAKÉ:

Jejich pobyt měl realistický scénář. Pomyslná kosmická loď odstartovala vloni 3. června, letos v únoru polovina posádky „přistála“ na Marsu a ve skafandrech odebírala vzorky a instalovala přístroje. Pak se obě posádky opět spojily a vydaly se na zpáteční cestu. Komunikace s řídicím střediskem byla cestou až o čtyřicet minut opožděná – tak dlouho by putoval rádiový signál na Zemi a zpátky.

Posádka žila na 550 krychlových metrech

Prostor o velikosti 550 krychlových metrů byl po celou dobu uzavřený, vzduch i voda se v něm recyklovaly. Jídelníček se příliš nelišil od toho, co jedí kosmonauti na Mezinárodní kosmické stanici.

Pod bedlivým dozorem Posádka byla celou dobu pod drobnohledem 19 výzkumných týmů z různých oborů – od lékařů a biochemiků a mikrobiologů až po psychology a sociology. Na posledních dvou zmíněných oblastech se významně podíleli čeští odborníci. Celkem připravili tři projekty.

Výzkumníci sledovali komunikaci a spolupráci posádky

Výzkumníci z QED GROUP pomocí unikátní metody tzv. sociomapování sledovali vývoj vzájemné komunikace a spolupráce posádky. Snažili se předvídat možné problémy a konflikty dříve, než nastanou. Jejich úkolem tedy bylo kontrolovat a případně usměrňovat soudržnost členů posádky. Účastníci proto pravidelně vyplňovali dotazníky, kde hodnotili sebe, své kolegy, celý tým i práci řídicího střediska. Zároveň experti sledovali jejich komunikaci. Vzájemné vztahy zobrazují sociomapy – barevné mapy s „vrstevnicemi“, které znázorňují vzájemnou „vzdálenost“ jednotlivých členů a jejich postavení v rámci týmu. Tyto mapy Češi pravidelně poskytovali řídicímu středisku.

Ukázalo se, že posádka byla celkově po psychické stránce velmi dobře připravena, žádné zásadní konflikty nenastaly. Mapy ale dopadly trochu jinak, než odborníci čekali. „Předpokládali jsme, že řídicí středisko bude ve středu komunikace. Ve skutečnosti se hlavní autoritou pro tým stal velitel posádky,“ vypráví sociolog Jaroslav Sýkora, který je odborným garantem české účasti. Ukázalo se také, že členové stejné národnosti, v tomto případě Rusové, drželi víc pospolu.

Šestičlenná posádka opouští simulátor.

Ještě před zahájením experimentu připravil Jaroslav Sýkora graficky vyjádřené schéma znázorňující průběh letu a v něm vývoj zátěže a působícího stresu a s tím související kolísání frekvence komunikace v průběhu celého „letu“ (viz grafika). Označil v něm pět kritických fází – a jeho předpověď stoprocentně vyšla. První kritická situace přišla hned v úvodu, byla provázena stresem z očekávání a nutností přizpůsobit se novým podmínkám. „Nejkritičtější pak byl samotný výsadek, kdy se posádka rozdělila. Došlo ke značným výkyvům v komunikaci. Byla to fáze, kdy člověk může dělat největší chyby a může docházet k selháním,“ říká Jaroslav Sýkora.

Velkou zátěží byl také manévr, kdy posádka musela v simulátoru pomocí ovládacího zařízení – joysticku přesně navést svůj výsadkový modul, aby se znovu spojil s mateřskou lodí. Další krize přišla v srpnu, kdy už měla posádka hlavní část úkolů za sebou a těšila se na návrat. V polovině září nastaly opět projevy stresu z očekávání. Posledním kritickým momentem bylo samotné přistání.

Data z experimentu jsou podle Jaroslava Sýkory velice cenná a čekají na vyhodnocení. „Do budoucna by ale bylo vhodnější využívat i moderní přístroje, například pro analýzu emocí – na základě měření intenzity a tónu hlasu, mimiky a podobně. Takové údaje by byly objektivnější než sebepečlivěji ošetřované dotazníky,“ říká sociolog.

Rezerva pro náročné situace

Další projekt, který měli na starost výzkumníci z Psychologického ústavu AV ČR ve spolupráci s Jihočeskou univerzitou, se zaměřoval na odolnost člověka v kritických situacích. Před zahájením pokusu pomocí rozhovorů a dotazníků zjišťovali, jak účastníci zvládají stresové situace, jaká je jejich motivace nebo intenzita prožívání a regulace emocí.

 „Dále posádka vyplňovala dotazníky každý měsíc během pobytu. Analýza dat pokračuje, k dispozici budeme mít i psychofyziologické údaje, data o hladině stresového hormonu kortizolu ve slinách a vybrané videozáznamy,“ říká Iva Šolcová, vedoucí pražské pobočky Psychologického ústavu AV ČR. První závěry by měly být zveřejněny na konferenci o Marsu 500, která by se měla konat v dubnu.

 „Z předběžných výsledků vyplývá, že posádka byla složena z vysoce psychicky odolných jedinců, kteří drží svůj život pevně pod kontrolou a mají vypracované účinné způsoby zvládání stresujících situací. Všichni si byli po celou dobu izolace jisti svou pracovní kompetencí. Ta v průběhu izolace kolísala, ale držela se vysoko,“ říká Iva Šolcová.

Výrazněji podle ní kolísala sociální kompetence. Důležité teď podle ní bude k výkyvům přiřazovat konkrétní situace, které je mohly navodit. Celkově si ale posádka vedla nad očekávání dobře. „Při tak dlouhé izolaci nejsou k dispozici osoby, se kterými by člověk chtěl být, naopak je přesycen svým stávajícím sociálním okolím. Očekávala bych, že vzájemné vztahy v posádce více okorají. Samozřejmě se po dlouhém spolužití nevyhledávají tak jako na začátku, ale jejich vztahy zůstaly velmi dobré,“ hodnotí Iva Šolcová.

Smyslem pokusu bylo získat vodítka, která si budoucí posádky před svým úkolem osvojí tak, aby byly připraveny na co nejvíce situací. Proto pro ně odborníci připravili také několik nečekaných překážek – třeba vypnuli elektrický proud nebo na týden přerušili veškerou komunikaci s řídicím střediskem.

520 dní bez slunce. Mise Mars končí

Poznatky z tohoto experimentu i předchozích podobných experimentů podle české odbornice svědčí o rezervách, které má lidská psychika pro náročné situace. Samozřejmě nebylo možné simulovat např. stav beztíže a další fyzikální stresory, jako je radiace, vibrace nebo hluk, které se mohou při tak dlouhém kosmickém letu uplatnit.

Také psychosociální stresory se mohou při skutečném letu lišit, neboť v případě Marsu 500 měla posádka pořád na paměti, že je pod bedlivým dohledem řídicího centra a vědců, a kdyby bylo opravdu zle, někdo je vysvobodí. „Tím je výpovědní hodnota dat limitována,“ přiznává Iva Šolcová.

Přesto mohou najít uplatnění v řadě oblastí, kde se tým lidí ocitne na delší dobu v izolovaném prostředí. Kromě toho spolupráce českého týmu s ruskými odborníky na kosmických projektech rozhodně nekončí. „Rádi bychom uplatnili naše výsledky a pokračovali ve výzkumu v reálných podmínkách Mezinárodní kosmické stanice,“ podotýká Iva Šolcová.

Vnímání se nezměnilo Třetí český projekt se zaměřoval na změny paměti a vnímání v dlouhodobé izolaci. „Každý z účastníků v určený den sedl ke svému notebooku, spustil experimentální software, podle návodu realizoval experiment a výsledky pak odeslal na server. Za dobu izolace proběhlo celkem osm měření, jedno před začátkem a jedno po skončení simulovaného letu,“ říká Radovan Šikl z Psychologického ústavu AV ČR v Brně.

Odborníci předpokládali, že dlouhodobá izolace v uzavřeném prostoru bez možnosti vnímat prostor na větší vzdálenost než několik metrů může vést ke změnám ve vnímání prostorového uspořádání a perspektivy. „Neustálý kontakt se stále stejnými objekty a lidmi také může snížit robustnost jejich vnímání. Čekali jsme, že postupně budou stále hůře odlišovat drobné rozdíly v podobě lidských tváří a jiných objektů,“ vysvětluje Radovan Šikl. Žádná z těchto hypotéz se ale nepotvrdila. „Žádnou významnou změnu v čase či charakteristický trend jsme nezjistili. Můžeme snad jen soudit, že postupně narůstala subjektivně vnímaná obtížnost úloh, neboť se zvyšoval rozptyl odpovědí,“ komentuje pokus český expert.

Výsledky výzkumu se dají využít v různých situacích izolace

Výsledky tohoto výzkumu se mohou teoreticky uplatnit také jinde. „Například v různých situacích izolace, kdy – snad – dochází ke změnám vnímání a k výskytu takových specifických jevů, jako je halucinace. Ta se objevuje při vystavení podnětově monotónním situacím a popisují ji například účastníci polárních expedic, vězni zavření na samotku, řidiči kamionů či pacienti s postupujícím šedým zákalem,“ říká Radovan Šikl.

Dále připomíná, že účastníci podmořských misí dlouhodobě uzavření ve stísněném prostoru ponorek mají po skončení na několik dní zákaz řízení auta. Pacienti dlouhodobě upoutaní na nemocniční lůžko si pro změnu někdy stěžují na bolest očí, která může být způsobená nemožností zaostřit na objekty ve větších vzdálenostech.

Je tedy zřejmé, že podobné experimenty mají smysl, přestože se na Mars hned tak nepoletí.

Autor: