Nejvíc jsem to pocítila právě třeba na pohádkách. Po celém dni a práci jsem tak strašně utahaná, že se mi prostě nechce. Když Kryštůfek leží v postýlce, nejradši bych zavřela dveře a šla se věnovat svým restům. Ale co nadělám, tahle povinnost teď padla na mě.
A dost mě to nebaví. Je to asi tabu přiznat, ale jsou věci, které rodiče dělají pro své děti s láskou a přitom se přemáhají (kolega mi řekl, že ho třeba nebaví si hrát). Ještě by mi to třeba tak nevadilo, kdybych mohla číst pokaždé jinou pohádku a něco se třeba dozvěděla, jenže synek chce číst pokaždé tu samou podle toho, jaké má období. Dlouho u nás vedlo "Hrnečku vař" ze Špalíčku klasických českých pohádek. Teď je v kurzu Malá čarodějnice.
Názor psychologa: Pohádky jsou důležité pro vývoj dětí!Pohádky jsou pro děti důležité od nepaměti. Nestor dětské vývojové psychologie, profesor Matějček uvádí, že hlavní úlohou pohádek bylo dříve odstrašit děti od nežádoucího chování (nechodit sám do lesa…) a naopak ukázat jim, že konání dobrých skutků vede k dobrému konci. Dítě prožívá příběh vlastními city, které se díky tomu rozvíjejí a prohlubují. Například prožívání nebezpečí (princ bojuje s drakem) v jistotě rodičovské náruče napomáhá u dítěte budování jeho psychické odolnosti. Pohádky by měly být pro děti srozumitelné a přímočaré, to znamená, že dobro vítězí a zlo je poražené. Není vhodné „připravovat potomka na realitu“ vysvětlováním, že v životě to někdy chodí jinak. |
Fascinuje mne, že si Kryštof pamatuje pohádky nazpaměť! Slovo od slova. Je neuvěřitelné, jak pružně dětský mozek funguje. Přečtu mu text třeba třikrát a počtvrté mne už doplňuje. Navíc výrazy, které mu musí být úplně cizí. Tak třeba z Hrnečku vař mi vypráví o "doškové střeše" a opakuje že "matka chodila v létě na dříví a paběrkovat na pole" nebo doplňuje, že dcera říkala babce na poli "nebude-li vám chléb tuze tvrdý". To jest věty, které asi těžko v běžném životě uslyší.
Musím se dětským mozečkům poklonit, já si často nepamatuju, co jsem chtěla nakoupit, zato on mi odříkává takovéhle texty!
Takže budu číst dál i se skřípáním zubů... Snad to jednou synek ocení. Vím, že mne s ním zajisté čekají mnohem větší oběti :-)!
O autorce:Veronika Švihelová - Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poté zakotvila jako reportérka v domácí redakci v České televizi. Nyní působí v ekonomické redakci. Věnuje se psaní a hlavně synovi Kryštofovi, který se narodil 9. 7. 2009. |
