Dětská ne(móda). Co ještě řešit a co už ne?

Můj vztah k dětské módě přitom prošel od narození dítěte značným vývojem. Začínala jsem s nadšením, kdy jsem ze zahraničí objednávala přes internet miminkovské předražené značkové kousky (minitenisky velikosti 17 máme doma stále na památku), novorozeně jsem si oblékala jako panenku do roztomilých košilek a džíneček a Kryštofovy mini oblečky byly dražší než ty moje.

Postupně se moje snahy investovat do těchto věcí měnily spolu s tím, kolik kousků jsem musela vyhodit kvůli flekům od mrkví a písku. A brzy jsem přišla na to, že triko s flekem, je pořád jen triko s flekem… Postupně šatník mého dítěte začaly tvořit minimálně z poloviny zděděné věci a oblečení ze second handu.

Mnohem dál to zašlo teď v Berlíně. Místní tu milují recyklaci, popelnice na obnošené oblečení jsou na každém rohu. Obchody, kde se rozprodává (výtěžek jde na charitu) patří mezi oblíbené krámky, kde se stojí i fronty. Stejný přístup k oblékání je i ve školce. Zatímco v Praze si pamatuju načančané holčičky, které dostávaly nakázáno „hlavně to triko neumazat“ a byla to trochu soutěž o to, kdo se ukáže v hezčím hadříku, tady je to pravý opak.

Někdy mi to přijde jako boj o to, kdo vymyslí víc nesladěné kombinace nebo čí dítě bude vypadat víc jako ze „sekáče“. Kryštofovo zděděné oblečení tu najde to nejlepší využití a to včetně outfitů, které vypadají jako dětské kostýmy z filmu S tebou mě baví svět. A má to výhody: je mi jedno, když se ušpiní (což je mimochodem denně) a zda si něco zničí. 

Stejný přístup k módě je samozřejmě i u dospělých, když nepočítám extravagance typu místních pankáčů. Zejména při pohledu na ženy si připadám jako při návratu ke studiím na gymnáziu, kdy jsem nosila vytahané svetry a můj šatník okupovaly výhradně zemité barvy. V ulicích vévodí šedá a černá, letí manšestrovina, dlouhé sukně, vytahané mikiny, seprané svetry stejně jako hodně okopané tenisky.  Pravá Berlíňanka se pozná podle toho, že si nebarví vlasy, nemaluje se a rozhodně si nelakuje nehty.

Nikde jsem mimochodem neviděla takovou koncentraci šedovlasých starších žen jako tady. Lidé tu obecně módě nepodléhají a nedávají najevo sociální status značkovým oblečením.Vždy se proto směju, když někdo napíše v českých módních časopisech o tom, jak je pouliční móda v metropolích typu Berlín vytříbená a jak jsme my Češi pozadu. Nic není tak vzdálené berlínské realitě jako představa, že tady všichni nosí trendy oblečení a vyráží nakupovat v jehlách od Manola Blahnika. A je to vidět ve školce, stejně jako v kavárně.