Ten, kdo pracuje duševně ví, že zajít s kolegy na cigaretu stejně mnohdy znamenalo pokračování v řešení určitého pracovního problému a výměnu názorů a nápadů. A právě proto často odcházeli ven i nekuřáci, aby jim ta debata neušla.

Myslím, že firmy by mělo zajímat především co člověk umí a zda jeho spolupracovníkům kouření vadí. Státu do toho zásadně nic není. a přitroublým úředníkům z EU už vůbec. Socanské zákazy, příkazy a nařízení nechť si tito nechají pro své politické strany.

Nevím, co je socanského na tom, že se na pracovišti nesmí kouřit. Doma ať si každý dělá co chce, ale v práci stanoví podmínky zaměstnavatel. Když nic jiného, bezpečnost na pracovišti to vyžaduje. Na dobu socanskou, kdy se v práci běžně kouřilo, vzpomínám s odporem. Při odchodu jsem srmděl jak popelník. A jen náznak, že by kuřáci mohli kouřit jinde, to bylo keců o svobodě a právech. A to se u kuřáků moc nezměnilo, i dnes je práva nekuřáků moc nezajímají.

Kouření v práci nikdy neovlivnilo pracovní výsledky zaměstnanců. Úkoly se plnily tak, jak byly jim zadány. Cigarety nebyly v tomto překážkou.

"Právně je však problematické ptát se uchazečů o práci, jestli kouří,“

.

No aby taky ne. To by se mohli uchazečů ptát i na jiné činnosti. jestli mají rádi orální sex, jestli jsou vegani nebo homosexuálové.