Dítě a nové miminko: jak zařídit, aby to klapalo?

Zajdu si zase v blízké době jen tak s kamarádkami na víno nebo se mi mozek promění v brokolicové pyré a budu matka, která mluví JEN o dětech? Mám v okolí plno motivujících, ale i dost demotivujících příkladů.

Jedno je jisté: nebude to jednoduché. A zatím si to neumím představit. Už nejsem zároveň naivní prvorodička a nemyslím si, že miminko bude jen ležet v postýlce, zatímco já budu studovat druhou vysokou a projíždět skripta, jak jsem si představovala s Kryštofem. Mám k nové situaci respekt a taky mě straší pořekadla jako „jedno dítě, žádné dítě, dvě děti moc dětí“. Nebo zkušenosti jako „s jedním dítětem je nuda….“, jak mi napsala jedna milá čtenářka.

Já ani manžel jsme se totiž rozhodně posledních pět let nenudili. Uteklo to jako voda, s dítětem se pořád něco děje. „A to si představ, že takhle uběhne i dalších pět let a pak už bude čas jít skoro do důchodu,“ řekl mi nedávno manžel s tím, že veškeré naše aktivity jako cestovatelské sny, večeře v restauracích, nebo společenské akce plánuje v nadsázce právě na důchod, „protože teď už na nic přece nebude čas“.

Já se teď v první řadě zabývám tím, jak rozdělím spravedlivě lásku i péči mezi oba sourozence. Třeba jak zařídím, aby se Kryštof necítil odstrčený. Přála bych si, aby na miminko nežárlil a aby se měli sourozenci rádi. Aby to byli parťáci, co si budou pomáhat v životě. To je asi sen všech rodičů. Je ale vůbec možné tohle nějak ovlivnit?

A jelikož navíc trpím těhotenskou nespavostí, tak hlavně v noci pozoruju Kryštofa, jak oddechuje a přemýšlím nad tím, jak mu to usnadnit. Pořád mu opakuju, jak moc ho mám ráda a že s miminkem se to vůbec nezmění. A udělala jsem zatím první krok k nastavení sourozeneckého vztahu. Inspirovala jsem se radou psycholožky Marie a slíbila jsem, že miminko Kryštofovi přinese dárek. A on proto mluví pravidelně na mé břicho a objednává si modrý autobus. „Anebo mi přines klidně garáž nebo velký hasičák,“ doplňuje.

Na jednu stranu se Kryštof těší a ukazuje všem pyšně, že už mám opravdu břicho. Na druhou stranu mu vadí, když se o miminku bavíme příliš a když se ho někdo cizí moc ptá. („Už zase na tohle musím odpovídat? Pořád jen miminko, miminko…“) Nedokážu tedy odhadnout jeho reakci na sourozence. A už chápu jednu mojí kamarádku, která se pod náporem hormonů v porodnici rozbrečela, když její starší syn objal novorozeného chlapečka. Ulevilo se jí totiž. A já si taky doufám oddechnu. A kdyžtak mám jako zálohu garáž, hasičák i autobus.