Exekuce dítěte: Řešení, nebo trápení?

Nechci soudit konkrétní lidi, ale pro mě jako pro matku zhlédnout exekuci dítěte byl naprosto otřesný zážitek. Holčička hystericky křičela a působila na mě jako uzlíček nervů. S manželem jsme na to zírali s otevřenou pusou a nechápali jsme, jak tohle může někdo dítěti udělat. Úplně mě nadzvedlo, že něco takového (byť jako krajní možnost) je v našem státě legální. Dva rozhádaní rodiče se přetahují o bezradné malé dítě. Začala jsem se o věc víc zajímat a brouzdala jsem po internetu a zašla na stránky sdružení lidí podporujících střídavou péči. A opět jsem se zhrozila nad většinou názorů dospělých mužů otců. Matky svých dětí nazývali mrchy a svině (vybírám nejjemnější výrazy) a často se naváželi do ženského pokolení obecně. Nabyla jsem dojmu, že o střídavou péči mnozí muži usilují proto, aby se nějak pomstili své bývalce. Tématu se chytlo taky pár šovinistických sloupkařů na konkurenčních serverech, kteří se rozhodli na kauze přiživit a pustili se do textů založených na vtipkování o ženách a matkách ve smyslu, že jsou to všechno hloupé slepice, feministky nebo ubožačky.

Proto jsem se i já rozhodla napsat tento sloupek: deník matky by měl mapovat to, co se mi jako matce honí hlavou. Aby bylo jasno: jsem absolutně proti tomu, aby matky své děti využívaly jako rukojmí. Souhlasím s názorem, že má dítě právo na oba rodiče. Ale ne za tuhle cenu. Souhlasím s názorem většiny psychologů, že ve střídavé péči by měly být děti rodičů, kteří se dohodnou, a rozhodně ne těch, co si dělají naschvály. Jenom tak to může být v zájmu dítěte. Rozhodně jsem ale proti exekuci dětí. A dokonce jsem se dočetla, že je to dobře: jinak by se totiž holčička musela léčit z toho, že nemá tatínka ráda, v psychiatrické léčebně! Což je další legální instrument zavržených otců (i matek?), který absolutně odsuzuju. Jsem si jistá, že bych tohle mému dítěti nikdy neudělala ani v případě, že by mě nemělo rádo… V takovém případě bych nařídila povinně léčbu rodičům, kteří se neumí dohodnout, nikoliv nebohému dítěti.

Vím, že se teď do mě jistě mnoho otců pustí a zcela jistě ze mě udělají zakomplexovanou feministku ( jako ze všech odpůrkyň exekucí dětí, jak jsem si všimla na diskusích). Na druhou stranu si stojím za tím, že nejdůležitější je zájem malého dítěte a ten stojí nad zájmy rodičů. A střídat rodiny po 14 dnech za doprovodu rodičů, kteří spolu nemluví, nechat se exekuovat a případně trávit prázdniny na psychiatrii, aby se naučily mít jednoho z rodičů znovu rádi – to je pro dítě jen a jen zraňující…

Kdysi jsem točila reportáž o holčičce, které soud nařídil pobyt na psychiatrii, aby se naučila mít ráda tátu. Čekala jsem společně s ní, s její matkou a novináři na přijetí do toho ústavu a holčička plakala a zoufale žmoulala plyšáka. To si vybavuju. Bylo mi jí líto, ale rozhodně jsem nad tím víc nepřemýšlela. To se s mateřstvím samozřejmě změnilo. Všechny případy, kde hrají roli trpící děti, si beru víc k srdci. Představuju si, že by se něco takového dělo mému dítěti, a je mi z toho úzko.

Prozatím jsem ráda, že nic takového nemusíme řešit a můj největší rodinný problém spočívá v tom, jak naučit synka na nočník. A o tom příště.