Děkujeme, že jste si na nás udělala čas.
Jen mě mrzí, že neumím česky, kdysi jsem se začala učit, pak přišel úraz a už jsem se k tomu nevrátila. Čtyři pět let po úrazu se mi dařilo opravdu špatně. Ale budu teď muset zase začít, abych rozuměla alespoň základním
věcem.
U nás ale žije tolik cizinců, kteří nemluví česky, vystačí s angličtinou...
Díky bohu, to je moje záchrana, když jsem v Praze, nikdo už nemluví německy, nebo jen pár lidí starší generace.
Když jste byla v roce 1968 poprvé se svým mužem v Československu, jaké to tehdy pro vás bylo?
Byla jste už na světě?
Ne.
A vy? (Paní Schwarzenbergová se obrací k fotografovi, který také zavrtí hlavou.) To znáte pražské jaro jenom z vyprávění. (směje se) Vaše země byla tehdy velmi šedivá. Všechny země za železnou oponou byly pro nás ze Západu deprimující. Lidé byli mrzutí, smutní a nedůvěřiví a všichni měli strach, aby neřekli něco špatně a někdo je neudal. A pak v roce 1968 přišlo s pražským jarem velké oživení. Dubček byl neuvěřitelné zosobnění naděje. Ulice byly najednou plné a lidé diskutovali a vládla zase jistá svoboda názorů. A dokud nepřišli Rusové, byla celá země v ohromné euforii.
Celý rozhovor si přečtěte v magazínu
