25. ledna 2015 7:05 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Hlas krve a pravda o rodičích.
Kdy říct dětem o adopci?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Než se dítě naučí mluvit, rodiče se s ním mohou dorozumívat pomocí znakování.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Než se dítě naučí mluvit, rodiče se s ním mohou dorozumívat pomocí znakování. | foto: Shutterstock
Měly by adoptované děti vědět, že se narodily někomu jinému? A je nutné, aby se děti z pěstounských rodin stýkaly s biologickými rodiči? Zatímco dosud převládal názor, že je pro ně podstatné pouze to, kdo je vychovává, nové zákonné úpravy to vidí jinak. Pravdu se nyní musí dozvědět už předškoláci.

Vanda Jandová, osmatřicetiletá maminka tří dětí, se dozvěděla, že je adoptovaná, až od svého manžela, kterému to prozradila její teta. Byla jediná, kdo to nevěděl. Když se dotázala adoptivních rodičů, proč jí nic neřekli, táta odpověděl, že se neptala, a máma se bála, že ji pravdou ztratí.

Vandina biologická matka byla v době, kdy otěhotněla, ještě nezletilá. Rodiče ji poslali ke známým do jiného města, aby tam dítě donosila. Hned po narození musela dát nemluvně k adopci. „Domů si mě z porodnice nesli noví rodiče. Biologická máma mě ani nechtěla vidět, aby ji nebolelo, že se mne musí vzdát,“ říká smutně Vanda. Pravdu se dozvěděla, až když ona sama měla půlroční dcerku. Matku začala hledat a za pět měsíců se jí to podařilo. Viděla se s ní ale jen jednou a bylo to velmi šokující setkání. Špatně je nesla hlavně její matka, které rodiče namluvili, že dcerka u adoptivních rodičů ve třech letech zemřela na srdeční vadu.

PSALI JSME:

Vztahu s Vandou se bojí a ještě dnes, po pěti letech od seznámení, se mu vyhýbá. Píše jí textovky na Vánoce a narozeniny, svou adresu jí ale nedala. „Adoptivní rodiče mám moc ráda, dali mi lásku, péči a bezpečí, ale biologická máma mi chybí. Je tolik věcí, na které bych se jí chtěla zeptat a říct jí, ale nejde to,“ uzavírá Vanda a snaží se přes slzy pousmát.

Příběhů, jak se děti teprve v dospělosti dozvěděly o svém původu celou pravdu, je plný internet. A také zoufalých snah najít biologické rodiče či alespoň poskládat střípky z dávné minulosti. Poznání bývají mnohdy bolestná – nejen pro děti, ale i pro biologické či „nové“ rodiče.

Než půjde do školy

Zatímco dříve většinou adoptivní rodiče a pěstouni ty biologické před dětmi tajili, v současnosti se musí řídit novými paragrafy. Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí z roku 2013 zdůrazňuje povinnost pěstounů udržovat kontakt svěřených dětí s biologickou rodinou. Občanský zákoník z ledna 2014 se věnuje i adoptovaným dětem; nejpozději do zahájení školní docházky musí být informovány o tom, že jsou adoptované. (Jen ve výjimečných případech je možné osvojení utajit, avšak o tom musí rozhodnout soud, biologičtí rodiče navíc mohou vyjádřit nesouhlas s uvedenímosobních údajů, a tím chránit svoji identitu.)

..

Obávají se, že by o dítě mohli přijít, že by k biologickým rodičům mohlo přilnout, a tak mu to nechtějí dovolit, ani když si to samo moc přeje. Představa, že poznání vlastních kořenů u dítěte zničí nebo zmenší lásku k nim, je mylná. Ti, kdo našli své rodiče, většinou říkají: Jsem rád, že jsem do toho šel, teď konečně vím. Čtyřicet let jsem přemýšlel pořád dokola, jak to bylo a kdo jsem. Teď už nemusím, teď už mohu žít.

Sankce pro případ, že osvojitelé nařízení nedodrží, zákon neuvádí. Nicméně v rámci osobnostních práv je děti mohou za neposkytnutí této informace v dospělosti zažalovat. „Americký psycholog David Brodzinsky, který už přes čtyřicet let pracuje s adoptovanými lidmi, na otázku, kolik procent z nich má zájem poznat svoje kořeny, odpověděl: Sto. O tom se u nás stále nemluví. Naopak se argumentuje tím, že hlas krve neexistuje, čehož se držel i dětský psycholog Zdeněk Matějíček,“ zdůrazňuje Petra Pávková, která je maminkou tří vlastních synů a adoptované dcery Elišky.

V jejích osmi letech jí našla biologické rodiče. „Velmi často se setkáte s názorem, že dítě se musí zcela odříznout od těch svých, aby mohlo milovat nové rodiče. Děti by ale ty biologické neměly primárně poznat proto, aby se navázal vztah. Ten by měly mít v nových rodinách. Důležité to je kvůli identitě, vědět kdo jsem, proč jsem takový, jaký jsem, jak rodiče vypadají, jsem někomu z nich podobný, co se tenkrát stalo.“

Vlastní zkušenost s adoptovanou Eliškou a zároveň dlouholetá profese rodinné konzultantky v pěstounských rodinách dovedla Petru Pávkovou k nové práci: pomáhá právě adoptovaným dětem i dospělýmhledat biologické rodiče a doprovází je při setkání s nimi. „Náhradní rodiče se toho většinou velmi bojí. Obávají se, že by o dítě mohli přijít, že by k nim mohlo přilnout, a tak mu to nechtějí dovolit, ani když si to samo moc přeje. Přitom představa, že poznání vlastních kořenů u dítěte zničí nebo zmenší lásku k nim, je mylná.“

Petra Pávková má zkušenosti zcela opačné. „Vztahy dítěte k adoptivním rodičům to naopak podpoří. Začne si jich více vážit a niterně pochopí důvody, proč nemůže být ve vlastní rodině.“

Ty už rodinu máš

Sedmatřicetiletá Jana Luhanová přijala spolu s manželem Petrem do pěstounské péče dvě děti – Mirkovi byly necelé tři roky a Monice tři a půl. Vzpomíná, jak jim zpočátku setkávání s jejich biologickými rodiči nahánělo hrůzu. Strach měli z toho, že si své rodiče děti zamilují a pak se k nim budou chtít vrátit.

„Mirečka ve třech měsících maminka opustila a tatínek s ním zůstal sám. V jeho šesti měsících to přestal zvládat, tak ho dal do kojeneckého ústavu. Ale pořád si ho bral na víkendy a jednou týdně za ním chodil na návštěvu,“ vzpomíná usměvavá maminka, která má kromě dětí v pěstounské péči i dvě vlastní. Jana Luhanová profesně doprovází v RC Routa pěstouny, mimo jiné se je snaží připravit na to, jak je důležité, aby dítě mělo dobře zpracované, odkud pochází.

Nad otázkou, zda by také děti v adopci měly mít možnost setkávat se s biologickými rodiči, však zaváhá: „Bojím se říci něco obecně. Rozhodně si myslím, že dítě i v osvojení by mělo velmi dobře vědět, odkud přišlo a že není vlastním dítětem osvojitelů. Mělo by se s tím hodně pracovat, mluvit o tom, sehnat fotky, nedělat z toho tabu.“

Podle Jany Luhanové už tříleté děcko dokáže pochopit, proč není u táty a mámy, ale v nové rodině. „My s dětmi o jejich rodičích mluvíme. Říkáme jim, že je měli rádi, ale že se o ně nějakým způsobem nedokázali postarat. Pak úměrně k věku postupně specifikujeme, co to znamená,“ říká. A dodává: „Když se ale v některých pěstounských rodinách mluví o biologických rodičích příliš idealisticky, hrozí, že dítě převezme jejich životní model. Tedy že když nedokážu pečovat o dítě, dám ho do ústavu. Takže my k tomu tedy přidáváme: Ale ty už se to teď naučit můžeš, protože rodinu máš.“

V rodině Luhanových nic zbytečně nedramatizují: „Monika oslovuje,mami‘ nás obě, mě i tu biologickou. Někdy se z toho dělá velké téma, ale je to obdobné jako u rozvedených rodin. Dva tatínky má dnes spousta dětí a nikomu to nepřijde divné. My se je snažíme zakotvit u nás, vědí, že je máme rádi. Ale vědí také, že mají ještě jednu maminku a tatínka,“ říká Luhanová. Čas od času děti přepadne lítost a pěstouni musí znovu vysvětlovat dodávat víc a víc podrobností. Ostatně i sama Jana Luhanová mívá rozporuplné emoce: „Když slyšímodMírovy mámy, že se s nímvidět nechce, že by byla nejradši, abychom ho adoptovali, tak je nám to hodně líto.“

K TÉMATU:

Její manžel Petr si všímá dalšího podstatného momentu: „Každé dítě chtě nechtě vrůstá do podoby biologických rodičů. Čím dřív se s tím vypořádá, tím menší to pro něj bude šok v pubertě. Je nesmysl čekat, až navrhne samo, že je chce vidět. To, že o tom dítě nemluví, neznamená, že o tom nepřemýšlí. Když jsme se dozvěděli, že Mirečkův tatínek umřel, tak to byl nejsilnější moment, kdy jsem si uvědomil, jak jsem rád, že jsme našim dětem umožňovali kontakt s biologickými rodiči od začátku. Kdybychom čekali, tak už by bylo pozdě.“

Luhanovi byli několikrát překvapení, jak i velmi malé děti mají silnou potřebu identifikovat se s původním rodičem. „Míra nás jednou v cukrárně udivil, když řekl, že si dá indiána, protože ho měl rád táta Mirek. Pamatuji si, jak ho táta oslovoval „kamaráde“,měli spolu pěkný vztah a zažívali mnoho bez nás, jen oni sami dva. Díky tomu, že jsme ho poznali, budeme moci Mirečkovi říkat, tohle máš po tátovi,“ vypráví Jana. Z tohoto důvodu se Luhanovi snažili spojit i s jeho širší rodinou. „Najednou mohl slyšet od babičky: Jéé, ty se směješ jako táta, když byl malej,“ vzpomíná Jana.

U svých biologických dětí Bětky a Šimona vnímá, že stále dokola chtějí slyšet příběhy o tom, jak přišli na svět, jak se na ně rodiče těšili. A protože si byla vědoma, že toto přijatým dětem chybí, rozhodla se jim to zprostředkovat. Chatovala si s tatínkem, ukládala každé slovo, aby proMíru zůstal zachovaný i způsob jeho vyjadřování. Mají od něj zápisky, jak prožívali těhotenství. Pro chlapce z nich vyplynula velmi podstatná informace, že byl plánované a chtěné dítě. Malé Monice zas přepisuje vzpomínky z vyprávění mámy i babičky.

Doprovázím vystrašené klienty

Podle rodinné konzultantky Petry Pávkové ze Sefamu se setkání s dětmi obvykle bojí rovněž biologičtí rodiče. Žijí s pocitem studu, že opustili dítě, a mají strach, že se na ně potomek bude zlobit. „Jsou i případy, kdy biologická matka žije mnoho let nový život a před svým okolím zatajila, že se kdysi vzdala děcka. Anyní by měla říci svému manželovi nebo dalším dětem, žeměla ještě jedno dítě? To chce velkou odvahu,“ dodává Pávková. „A strach mají i sami adoptovaní. Nechtějí biologickým rodičům narušit život. Nebo mají pocit, že tím zraní ty adoptivní. S hledáním začnou třeba až po jejich smrti. To ale mohou být mrtví i ti biologičtí.“

Adopce (ilustrační snímek).

A pak je tu i strach, že by se mohli dozvědět něco hrozného o svém původu. Častým zdrojem obav bývá ve společnosti obecně tradované tvrzení, že mají být vděční za to, že je někdo vychoval, a dál by se v tom „neměli hrabat“. „Všichni dospělí, kteří své rodiče našli, i když se dozvěděli nehezké informace a setkání nebylo příjemné, mi říkali věty typu: Jsem rád, že jsem do toho šel, teď konečně vím. Čtyřicet let jsem přemýšlel pořád dokola, jak to bylo a po kom jsem. Teď už nemusím, teď už mohu žít.“

Hledání na vlastní pěst Petra Pávková ale nedoporučuje. „Emocionálně zainteresovaný člověk je informacím hozen napospas, mým úkolem je mu s tím pomoci, příběhy rozmotat a dát podporu. Mám klienta, kterému postačilo dozvědět se jméno biologické matky, a bylo to pro něj tak emocionálně těžké, že se rok vzpamatovával, než mohl udělat další krok.“ Eliška, dnes patnáctiletá adoptovaná dcera Petry Pávkové, se na detaily o své biologické matce vyptávala od čtyř let: Kde je moje maminka?

Jak vypadá?

„Teprve v jejích sedmi letech mi došlo, že je opravdu chce vidět, a začala jsem je hledat. Po setkání s biologickou maminkou se můj a Eliščin vztah prohloubil, byl jistější. Pro ni jsem mamkou já. Máma Anna ji porodila, má po ní krásné vlasy a řadu dalších skvělých věcí, stejně tak po tátovi. Intenzivní vztah, kdy by se s biologickou rodinou chtěli vidět pravidelně, nevznikl. Ale mají se rádi, to je jednoznačné. To je nějak geneticky dané. To je ten hlas krve.“

Rozvětvený strom života

U Luhanových se děti vrátily ze zahrady domů a spontánně ukazují fotografie všech maminek a tatínků a přidávají křestní jména. Těm, kteří sedí s nimi u jednoho stolu, říkají mami a tati. „Je potřeba, aby si náhradní rodiče uvědomili, že jim široká rodina může pomoci, že to není komplikace ani ohrožení, pokud to tedy není rodina, ze které bylo dítě odebráno pro týrání, ale i tam je potřeba s minulostí pracovat, mluvit o ní, otvírat ji, i když v takových případech není vhodný kontakt,“ dodává Petr Luhan.

ČTĚTE TAKÉ:

„Mám spoustu veselých příhod s tatínkem Míry,“ pomrkává na sedmiletého kluka a ten se směje od ucha k uchu. „Setkávali jsme se s ním často, až se z něj stal rodinný přítel. Pamatuji si, jak jsme šli na hřiště, to byly Mírovi asi čtyři roky. Mně říkal tati a jemu tátoMirku. Táta Mirek ho vzal a pomáhal mu po schůdkách nahoru na skluzavku a říkal mu, tak se teď sklouzni k tatínkovi dolů. Když dojel ke mně, tak jsem ho zase poslal se slovy: A teď běž k tatínkovi tamhle a ten ti pomůže nahoru.“ „Neměl jsi v tom zmatek?“ směřuje otázka na chlapce. Rozzáří se mu oči a říká: „Nééé.“

Luhanovi koupili na zeď velkou nálepku stromu a posbírali fotografie předků až do generace praprarodičů, to samé udělali i u přijatých dětí, kde ale ještě některé snímky chybí. Maminka Jana dodává: „Základ stromu jsou čtyři naše děti, v další linii uprostřed jsme my jako spojující prvek a na straně pak rodiče přijatých dětí, v další linii prarodiče a pak praprarodiče. To je náš pokus, jak propojit vlastní rodinu s přijatou, a věřím, že to společně ustojíme, když známe všichni své kořeny. Věříme našemu stromu.“

Edith Holá, publicistka
  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.