Při rozlišování chorobného hromadiče a klasického sběratele musíme podle lékařů pracovat s pojmem „normálnosti“, což není jednoduché. Pokud někdo cokoli sbírá, je to jeho koníček a on sám i jeho příbuzní to považují za normální. Naproti tomu lidé zvenčí mohou mít dojem, že to úplně normální není: proč má někdo doma tisíce krabiček od zápalek nebo stovky mlýnků na kávu? Hranice mezi normálností a nenormálností není ostrá a podle lékařů nelze normu přesně stanovit.
„Co je považováno za běžné v jedněch rodinách, může být v jiných nepřijatelné,“ říká David Besta, primář psychiatrického oddělení Městské nemocnice Ostrava-Fifejdy. Jako příklad uvádí multikulturní odlišení norem při stolování: co je žádoucí ve státech jihovýchodní Asie – hlasité mlaskání či odříhnutí, to by za normu v české restauraci nepovažoval ani host, ani obsluha.
„Obecně lze říci, že hromadiči se od sběratelů zásadně liší volbou předmětů. Hromadí to, co je pro sběratele a jiné lidi bezcenné nebo jen málo cenné, hůře směnitelné nebo zcela nesměnitelné, a jejich ‚sbírky‘ jsou typické svou neorganizovaností,“ pokračuje David Besta.
Za asistence policie i záchranky
Lidských příběhů, ve kterých jde skutečně o patologické hromadění neboli křečkování, mají psychiatři v šuplících celou řadu. „Asi před 12 lety jsem ve svém předchozím působišti přijímala starší paní ve značně zuboženém stavu,“ říká Petra Dočkalová, psychiatrička Konzultačního a terapeutického institutu AKTIP Praha.
„Bylo to dokonce na podnět rodiny, za asistence policie a záchranné služby. Paní byla extrémně zanedbaná a místo vlasů měla něco, čemu jsme říkali ‚přírodní dredy‘ – hlavu si určitě několik let nemyla. Nehty měla prorostlé bačkorami a byla neskutečně vyhublá,“ vzpomíná Petra Dočkalová.
ČTĚTE TAKÉ: |
Nejdřív musela pacientka projít interním oddělením, kde se dala fyzicky dohromady, přičemž v místě jejího bydliště mezitím probíhalo sociální šetření. To zjistilo, že se jedná o osobu postiženou kromě demence právě křečkováním. Musely být povolány technické služby města, které od ní odvezly několik kontejnerů nahromaděných věcí, a bohužel měla i tři psy, kteří byli v tak špatném stavu, že je veterinář musel utratit. Nakonec zemřela. „Organismus sice stupeň její podvýživy přechodně ustál, ale z dlouhodobého hlediska byl stav ženy neudržitelný,“ uzavírá pravdivý příběh lékařka.
Diogenův odkaz
Patologické hromadění se podle dostupných pramenů vyskytuje u dvou až pěti procent dospělých jedinců a v mírné formě překvapivě až u třetiny dospělé populace. Jedná se o samostatné duševní onemocnění, ale projevuje se i v rámci dalších psychických nemocí, jako jsou demence, deprese, nebo jako součást takzvané obsedantně kompulzivní poruchy (OCD).
Jedná se o duševní poruchu provázenou různými formami nutkavého chování nebo nutkavými myšlenkami. Pacient s OCD má nutkání vykonávat určité činnosti, takzvané kompulze, které jsou běžně nazývány rituály: kontroluje, aranžuje, čistí a hromadí.
„Z osobnostních poruch má k této problematice nejblíže takzvaná anankastická porucha osobnosti. Ta je charakterizovaná pocity nadměrných obav, pochyb, opatrnosti či nadměrného zaobírání se detaily a pravidly,“ doplňuje David Besta.
Křečkování čili patologické hromadění bývá často označováno jako Diogenův syndrom. Diogenes byl řecký učenec, který se hlásil k marnosti a pomíjivosti materiálních statků a údajně žil v odříkání v sudu na břehu moře. „Zní to možná paradoxně, protože sám Diogenes měl odpor k hromadění majetku, ale pojmenování Diogenův syndrom vzniklo právě v souvislosti s pomíjivostí. Sběrači totiž uvažují o pomíjivosti toho, co je hmotné, proto to paradoxně hromadí a nejsou ochotni se těchto věcí zbavovat,“ vysvětluje Petra Dočkalová.
PSALI JSME: |
„Dnes odborníci považují patologické hromadění věcí za syndrom, který ještě není formálně uznán jako psychiatrické onemocnění,“ navazuje David Besta. Snaží se však o jeho zařazení do Mezinárodní klasifikace nemocí a je pravděpodobné, že v nové revizi se už bude jednat o psychiatrickou diagnózu.
Pokud bychom měli vytvořit typický profil hromadiče, jednalo by se o starší ženu, většinou ve špatném tělesném stavu. Mezi hromadiči jsou ale často i muži a pro všechny tyto osoby je typické, že žijí osaměle. Už na první pohled jsou hygienicky zanedbaní a vyznačují se sociální izolací. Ať už v místě svého bydliště, nebo izolací vztahovou.
„V nadpoloviční většině případů je jim nad 65 let,“ konstatuje Petra Dočkalová. Okolo jejich bydliště se většinou šíří nápadný zápach, je tam nepořádek, v těsné blízkosti jejich obydlí nalezneme odpadky, harampádí, dokonce polomrtvá či mrtvá zvířata a jejich byt je zastarale a nefunkčně zařízený. Když do něj vstoupíme, všimneme si především toho, že se v něm nedá volně chodit.
„Hromadiči si ve svých bytech mezi všemi shromážděnými věcmi vytvářejí mravenčí cestičky a okolo nich bývá do výše dvou i více metrů nakupeno v podstatě cokoli,“ popisuje lékařka. Pokud bychom se nad životem hromadiče zamýšleli více, už v jeho anamnéze bychom podle slov Petry Dočkalové našli určitou osobnostní zvláštnost. Většinou to už dříve býval osamělý podivín a často se u něj vyskytuje nějaké závažné trauma.
Léčba je složitá a dlouhá
Pro patologické hromadění věcí a zvířat jsou charakteristické dvě základní tendence: nevyhazování a přinášení. Hromadění totiž vyvolává problémy se zbavováním se věcí, teprve později nastupuje jejich sběr.
„Pokud se tito lidé dostanou do péče psychiatra, možnosti nápravy jejich stavu sice existují, ale bohužel je pro ně typické, že nemají náhled jakékoli své chorobnosti,“ uvádí David Besta. Stávají se tak často nedobrovolnými účastníky své léčby, takže je vcelku logické, že z ní nemají prospěch.
„V této souvislosti je však potřeba zodpovědět i další otázky: zda se jedná o samostatnou chorobu, syndrom nebo symptom, zda jde o stav, kterým hromadiči bezprostředně ohrožují sebe a své okolí, a tudíž zda vůbec mohou být hospitalizováni bez dobrovolného souhlasu,“ upozorňuje primář Besta. Samotná léčba spočívá ve farmakoterapii a psychoterapii. Pacienti podle Davida Besty dobře reagují na léčbu antidepresivy ze skupiny SSRI a do budoucna se plánuje vyzkoušet i tzv. inhibitory acetylcholinesterázy – donepezil a rivastigmin.
Divní jsou ti okolo
Také podle doktorky Dočkalové je léčba velmi složitá. „Těmto lidem totiž chybí uvědomování si toho, že jsou nemocní. Mají pocit, že to, co dělají, je v pořádku, ale divní jsou ti okolo,“ říká.
Všechno často začíná vleklými sousedskými spory, kdy zasahuje policie. Ta má ovšem omezené pravomoci, proto se takového jedince většinou podaří hospitalizovat až ve chvíli, kdy zdravotně selže. „Pak je samozřejmě do péče třeba zapojit nejen psychiatrické oddělení, ale i veterinární službu, protože tito lidé ‚chovají‘ i domácí mazlíčky. O které se ovšem nejsou schopni postarat, takže jsou jejich příbytky často domovem i samozvaných ‚mazlíčků‘ – hmyzu nebo potkanů,“ dodává lékařka.
Pokud tito lidé přijdou do kontaktu se zdravotnictvím, při první snaze lékařů jim pomoci bývají velmi agresivní a nezřídka se jedná o dramatické a nepříjemné zásahy. Pokud se je přece jen podaří dostat do nemocnice, obvykle následuje dlouhodobá hospitalizace. Prochází totiž soudním schvalováním a také samotná léčba je velmi složitá.
„Takový pacient vyžaduje jednoznačně dlouhodobou péči, která ovšem může být limitována tím, že některá lůžková zařízení mají omezenou dobu, po kterou u nich dotyčný smí ležet,“ říká Petra Dočkalová. Většinou však trvá léčba patologického hromadiče v řádu měsíců. Ve výjimečných případech i v řádu let, pokud to pacientův stav vyžaduje.
Křečkovat se dá i v nemocnici
Bohužel ani pak zpravidla nedochází k úplnému vyléčení. „Osobně jsem se nesetkala s případem, kdy by se to podařilo,“ říká doktorka Dočkalová. Naopak zažila situace, kdy pacienti začínali hromadit další věci už během hospitalizace – sbírali do igelitových tašek kelímky od kávy, posmrkané kapesníky nebo projeté jízdenky.
Podle slov lékařky mají tito lidé tendence k hromadění i v domovech důchodců. V těchto zařízeních je však nutkavost takového chování vlivem podávané medikace utlumena, a navíc jsou zde pod denní kontrolou, takže sestřičky mají o jejich hromadících tendencích přehled.
Sběračské aktivity jsou v domovech seniorů díky zásahům personálu denně redukovány a k extrémním případům hromadění tady podle lékařky nedochází. O tom, jak Diogenův syndrom vzniká, má zajímavou teorii psychoanalýza. Ta tvrdí, že se jedná o fixaci libida v druhé vývojové fázi, tedy ve fázi anální. A protože tato fáze je spojená se zadržováním a vylučováním, neprojde-li jedinec všemi fázemi vývoje podle Freuda, zafixuje se právě v anální fázi.
„Viděla jsem velice zajímavý workshop, kde odborníci dávali do souvislosti lakomství s fixací libida v anální fázi a tato teorie se mi velice líbí. Třebaže řada psychiatrů a terapeutů tvrdí, že je Freudova analýza dávno přežitá. V tomto případě tomu tak ale podle mě je,“ uzavírá doktorka Petra Dočkalová.
