Jaký jsem táta? To je otázka, kterou si muži v běhu rodinného života často nekladou. Spíš jim ji dává - ve formě výčitky - matka jejich dětí: „Můžeš být s dětmi víc aspoň o víkendu?“ Nebo ostřeji: „Jsem na ně pořád sama...“ Možná tu mateřskou konfrontaci potřebujeme. Ale co se na kvalitu svého otcovství zeptat těch, o které tu jde v prvé řadě: dětí? A to dřív, než dospějí a vmetou do tváře svoje výčitky samy. Jasně, hned a přímo to většinou nefunguje. Při otázce: Jaký jsem táta? uhnou vlastní potomci nejspíš pohledem a zaryjí oči do země.
Nezbývá než se zeptat dětí odjinud. Třeba z gymnázia. Vhodný sociální vzorek, navíc budou bystří, motivovaní, verbálně zdatní...
Požádal jsem tedy o spolupráci učitelku češtiny Blanku Pešoutovou z osmiletého Gymnázia Jana Keplera v Praze. Souhlasila (díky!) a zadala primánům (kterým je většinou jedenáct let) písemnou práci na téma „Tatíkovství?!“ Výběr žánru byl na dětech.
Než začaly psát, dala jim učitelka podnět k přemýšlení: Koho/co mám svém srdci, jak velký prostor tam má? Každý si své srdce i namaloval a vepsal do něj, co chtěl. Děti také nakreslily jednoduchý sociogram - tatínka tam měly všechny, někdo těsně u bubliny JÁ, někdo dál. Pak ještě rozdělily seznam tatínkových vlastností na správné a nesprávné. A na závěr vznikly texty. Chytré, vtipné, silné. Byl jsem zvědav na autory a autorky. A šel je navštívit.
Táta jako žirafa, býk i voříšek
„Kdyby byl můj táta zvíře, tak by byl žirafa, protože má vysokou inteligenci,“ říká vytáhlý kluk na úvod setkání v primě. Jaká jiná zvěř se objevila? Býk (mohutný, dokáže se naštvat, ale i rychle uklidnit), voříšek (hodný a veselý, ale taky kouše, když mám špatné známky), delfín (chytrý a oblíbený) či bobr (pracuje a pak odpočívá). '
Ptám se dále, co od svého táty nejčastěji slyší. „Mohla bys za mne umýt nádobí?“, „Choď v bačkorách!“, „Já si vždycky myslel, že dívky jsou pořádné.“, „Jako bych to neříkal!“ Výčet nezní moc lichotivě, ale děti, zdá se, otcovské hlášky zas tak tragicky neberou - společně se jim smějí.
|
Rodič je muž, který zplodil dítě. Otec je ten, který na něj přispívá a občas ho vídá. Ale tatínek je ten, který má dítě rád, učí ho, jezdí s ním na výlety a čte mu pohádky. 
Celkem vážně ale berou experiment, při němž mají pojmenovat vlastnosti ideálního táty a napsat je na siluetu nakreslenou na velkém papíře. Prohlédněme si toho superotce odshora dolů: vysoké IQ, paměť, tolerance, empatie a moudrost (vše v hlavě), mírnost (krk), láska a cit (hruď), trpělivost a humor (břicho), šikovnost, píle, přísnost, vstřícnost a starostlivost (vše na rukou) a nakonec bystrost a obětavost (kupodivu v nohách, ale to nejspíš proto, že už nebylo kam psát). Zcela chybí atributy mužské krásy. Děti to komentují slovy: „No, nemusí mít nagelovaný vlasy...“
Skládám plátno z balicího papíru a na něm toho úžasného tátu. A dovoluji si dětem položit ještě jednu otázku: co by rodič mužského pohlaví rozhodně NEMĚL dělat.
„Neměl by si myslet, že má vždycky pravdu.“, „Nevysmívat se“ a samozřejmě „Nerozvádět se“. Je zde i varování: „Nebýt úplně dokonalý“. Konečně se mi ulevuje. O něco málo chytřejší se večer vracím k dětským textům.
Ideální nemusí být. Stačí dobrý
„Představu ideálního tatínka bych opustil a soustředil se na ty dobré tatínky,“ píše Kryštof. A Lucie mu sekunduje: „Ideální tatínek není -a jestli, tak ne na dlouho.“ Tatáž autorka vysvětluje: „Jistě, má i špatné vlastnosti, ale díky nim je s ním legrace.“ Vybavuje se mi anglický kreslený seriál pro malé děti Peppa Pig. Tatínek v něm znovu a znovu selhává, a přesto je milý a milovaný. Určitě i proto, že se své nedokonalosti sám dokáže zasmát (a pak zachrochtat).
I větší, gymnazijní děti mají pro otcovské poklesky pochopení. Tak jako Bára: „Když jsem byla menší, byl pro mne tatínek takový všemohoucí hrdina. Divila jsem se, když mi máma řekla, že ani tatínek neumí vyletět na měsíc! To bylo velké zklamání. A také to ukazuje na to, že tatínek je pro mne velmi důležitý.“Táta opravdu nemusí být dokonalý. Může si dovolit zaostat za ideálem. Tím spíš ale může překvapit: „Tatínek všeobecně vaří hůř než maminka, ale některá jídla dělá opravdu suprově. Například lasáně nebo rezance.“ Samozřejmě, jeho popularita nezávisí na kuchařské dovednosti, spíš na tom, že s dětmi dělá „samé zábavné věci“. Pro Ráchel je to „nejlepší tatínek na světě“.
Táta není jen nedokonalý, někdy je dokonce i směšný. Markéta popisuje: „Tatínek přišel. ,Tak jak se máte?‘ zeptá se. ,Máme se dobře, odpoví všichni jako nacvičenou frázi.‘ ,To já jsem měl...‘ Jeho povídání někdy vystačí na hodně dlouho. Vyjmenuje pár neschopných lidí, pak co dělal či co má v plánu nebo co měl k obědu. Poté si odloží a otevře pivo a k tomu dodá ,To mám ale žízeň!‘. Poté buď zapne svůj notebook nebo počítač a zkontroluje, zda mu cestou domů nepřibyla práce. Většinou jo.“
Ztráta iluzí o otci však neznamená, že ho synové a dcery zatratí, přestanou mu věřit a už ho nemají rádi. Naopak. „Chovej se, jak si myslíš, že je to správné. Buď zlý i hodný. Děkuju.“ To píše ve svém dopise Katka. Hodně velkorysé. Nicméně děti jsou vůči svým otcům také náročné a konfrontují je, například Adéla: „Myslím, že být tatínek je radost, ale i trochu zátěž. Muž by si měl už v mládí vybrat mezi kariérou a rodičovstvím... Rodičovství jsou závazky, které muže jistě omezují..., ale omezování mu může dělat radost.“ Docela dospělý pohled na otcovské dilema práce, nebo rodina.
Šéfem tatínka je dítě
Adélin spolužák Richard jde ještě o krok dál. „Tatíkovství je povolání,“ tvrdí. A nekompromisně pokračuje: „Šéfem tatínka - zaměstnance - je dítě... a jeho kolegyní v zaměstnání je maminka. Jejich šéf je produktem jejich lásky.“ Šéf dále rozvíjí svoji úvahu v tom smyslu, že jeho zaměstnanci mají různé úkoly a role. „Při složitém rozhodování rodinných problémů dává maminka spíš na city. To tatínek situaci analyzuje a propočítává.“ Odbornice na gender by asi vystartovaly, ale šéf potřebuje různorodý tým a chce si „vybrat ze dvou pólů života“. Jaký je podle dětí ten tátův? Analýza textů víceméně souhlasí s tím, co primáni přisoudili ideálnímu otci při našem setkání.
Například: „Nechť jsou muži velcí, aby budili u svých dětí úctu.“ Zní to starozákonně a stereotypně - jistě i proto, že Bety si vybrala žánr mýtu. Jenže motiv přísného otce se objevuje i v jiných slohových pracích. Ano, děti vyžadují hranice a očekávají je od mužské části rodičovského páru.
Mezi tím, co děti řekly a co napsaly, byl ale i jeden podstatný rozdíl. V přímém kontaktu byly s to vyjádřit přání, aby byl táta také citlivý, v textech se tento požadavek přímo nevyskytl. Možná je v dnešních rodinách -a nejen v nich - tabu. Výchova versus péče. Přísný táta, to ano. Ale citlivý? Snad jen mezi řádky...
„Rodič, otec a tatínek jsou pro mě úplně rozdílné pojmy. Rodič je každý muž, který zplodil dítě. Otec je ten, který buď na dítě přispívá a občas ho vídá, nebo jenom platí alimenty a dítě ho nezajímá, nebo ho jenom vychovává a nechová k němu žádné větší city. Ale tatínek, to je ten, který má dítě rád, ono má rádo jeho, učí ho, jezdí s ním na výlety a čte mu před spaním pohádky.“ Markéta nabízí i jednu konkrétní emoční dovednost: „Můj tatínek chtěl být jako malý popelářem, a teď je akademický malíř. Sny se trochu liší od reality. V tom by měl tatínek své děti podpořit a dodat jim sílu se svému snu věnovat.“
Chcete, tátové, ještě další rady?
Jiná Markéta z téže třídy vám je ochotně dá:
1. Jít příkladem, důsledně, „Nikdy neříkejte dítěti, že má příšerné známky, pokud jste na tom dříve byli stejně.“
2. Nerozmazlovat dítě a „nedávat mu všechno, co chce“, ale nebýt zase moc přísný.
3. Nelhat dítěti, neprozrazovat jeho tajemství a hlavně -plnit sliby.
A ještě dvě rady navrch: „Alespoň jednou týdně potěšte svého potomka“ a „Ochotně odpovídejte na všechno, na co se vás dítě zeptá“.
Jakub se zaměřil na začínající tatínky. Zdůrazňuje, že je třeba hrát si s dítětem a nechat ho zvítězit. A zlaté pravidlo? „Chválit, chválit, chválit. Chvalte dítě ve všem, co dělá, a jestli něco dělá špatně, pomozte mu a nakonec řekněte: ,Jé, tys to ale hezky postavil/a.‘“
Že jsou to známé věci? Jistě. A taky normální, nijak přehnané nebo nerealistické. Z táty nedělají žádného ideálního panáka, ale dobrého rodiče. Jsou to normy, které nastavují samy děti, a nikoli dospělí. V tom je jejich výjimečná hodnota i opodstatněnost.
Je to vlastně směšně jednoduché: Pokud my tátové chceme vědět víc o tom, co od nás děti potřebují, měli bychom se jich na to víc ptát. A nevzdat se, když napoprvé uhnou pohledem. Třeba to v nich zraje. I kdyby jen pro školní sloh. Při návštěvě ve škole i četbě textů jsem si potvrdil, že děti zpětnou vazbu dát umějí. A dost výživnou.
Tak jako Adam: „Když jsem byl ještě malý kluk, tak jsem se bavili o tom, co budeme, až budeme velcí. Můj bratr chtěl být malíř a já jsem řekl, že budu normální tatínek. Ale co to vlastně normální tatínek je? Někdo jako maminka na mateřské, akorát v mužské podobě. Podle mě by tatínek měl živit rodinu a někdy pozdě odpoledne přicházet domů a vykládat veselé historky a věnovat se rodině. Měl by mít občas čas na rodinu a příbuzné. Neměl by mít práci, která by ho unavovala, aby mohl sportovat a chodit na výlety se svými dětmi.“
P. S. Děkuji všem gymnazistkám a gymnazistům za jejich texty. Ne každý jsem citoval, ale všechny četl a v článku využil.
