V knížce nazvané Oni jedí koně, že? (They Eat Horses, Don't They?) jde autorka proti vlně populárních knih, které líčí Francii jako zemi, kde tak nějak jde všechno úplně správně. "Jako by existovala téměř potřeba dívat se na Francii ne objektivně jako na každou jinou zemi, ale svým způsobem jako na projekci vlastních ideálů," řekla AFP Eatwellová, která žila ve Francii téměř deset let.
"Ale jediným dopadem toho všeho je, že Angličané a Američani mají pocit, že jsou ve všem k ničemu. Jsou tlustí, oškliví, nedokážou vychovávat děti... k čemu je to všechno dobré?" Na základě důkladného výzkumu proto devětatřicetiletá Eatwellová napsala knihu rozdělenou do kapitol zasvěcených francouzskému jídlu, ženám, sexu, chování a dalším tématům.
A píše například, že francouzská kuchyně sice může být nesmírně uznávaná v celém světě, ale země je druhým největším trhem pro rychlé občerstvení McDonald's hned po Spojených státech. Navíc podle respektovaného Michelinského průvodce je už několik let kulinářskou metropolí světa Tokio - nikoli Paříž.
Kniha prý není negativistická, jen boří mýty
Pokud jde o ony štíhlé postavy, 42 procent Francouzek - a 47 procent dospělé populace celkově - trpí nadváhou, uvádí kniha s odvoláním na průzkum švýcarské farmaceutické skupiny Roche. A taky si neužívají tak skvělý sex, jak si o nich ostatní myslí; průzkum francouzské skupiny Ifop v roce 2010 zjistil, že více než tři čtvrtiny francouzských párů ve skutečnosti považují svůj sexuální život za špatný.
Ale Eatwellová trvá na tom, že její kniha není negativistická. Naopak boří i ty mnohem méně lichotivé dojmy ohledně Francouzů a Francie, například pocit, že páchnou a poslouchají nesnesitelně nevkusnou popovou muziku.
Takže zatímco John Lennon jednou údajně prohlásil, že francouzská rocková muzika je jako britské víno, mělo by se vést v patrnosti, že velký hit Franka Sinatry My Way je původně francouzská píseň. A jakkoli ne všichni Francouzi mají v posteli ustláno na růžích, všeobecný přístup k sexu je ve Francii mnohem zdravější než například v Británii, zjišťuje kniha.
V prologu ke své knize Eatwellová pobaveně líčí své první zkušenosti ze života v Paříži, kam se přestěhovala za svým britským manželem, který tu pracoval. "Čerstvě upečený croissant - jak francouzské! Nezdvořilost číšníka v bistru - jak francouzské! Ty hubené a nádherné ženy klopýtající po pařížských bulvárech - jak francouzské! Sklenka vína k obědu - jak francouzské!" "Postupně jsem si ale začala všímat prasklin v těchto 'francouzských' zkušenostech. Ne všechny, a dokonce ani větší část žen, které jsem potkávala, byly krásné nebo nádherné. Docela často jsem narazila na zdvořilého číšníka. Croissant v kavárně byl oschlý a ztvrdlý. Byl tu McDonald's a další fast-foody peroucí se o místo mezi bistry...," vysvětluje, proč se nakonec rozhodla vydat proti proudu knih opěvujících Francii jako zemi zaslíbenou.
"Tohle pro žádnou jinou zemi neděláme," dodala. "Neexistují knihy, jak v sobě objevit svého vnitřního Němce. Nebo jak být Japoncem," poznamenala.
Dobrá pověst města turisty láká
Není žádným překvapením, že lesk a pověst Francie dělá doslova zázraky pro turistiku, a že tato země je nejnavštěvovanější na světě. Ovšem pro některé turisty a návštěvníky je příliš velkým rozčarováním, že tu najdou nezdvořilé obyvatele, špinavé ulice a okoralé croissanty. Rozčarováním dokonce tak velkým, že jeden japonský psychiatr praktikující tři desetiletí v Paříži začal používat termín "pařížský syndrom" pro své krajany, kteří jsou v Paříži noví.
"Přijíždějí s představami, které jsou naprosto mimo realitu," řekl doktor, který si nepřál být jmenován. "Nejsou připraveni na 'vítejte', které je tak agresivní nebo lhostejné. Zažívají strach a úzkostné stavy," dodal.
