Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jak děti zvykat na novou školku?

Magazín

  7:00
Děti hrající si na koberci s vláčky a vedle nich pohovka plná znuděných rodičů. Jeden tatínek si čte knihu, další prohlíží noviny. V pozadí cosi háčkuje španělská babička. Asi takhle to vypadalo v naší školce celý srpen, kdy začala v Německu docházka. S novými dětmi sem chodí i jejich příbuzní.
Sportující děti - ilustrační foto.

Sportující děti - ilustrační foto. foto: Shutterstock

A jelikož naše školka je celá nová a plná čerstvých školáčků, je plná i rodičů.  Jak jsem psala, Kryštof se konečně dostal do státní instituce a přestože je v kolektivu spokojený, nebrečí a vesele nám mává, musíme i my absolvovat tuhle „zvykací kúru“. 

Znamená to trávit s dítětem minimálně celý první týden ve školce s tím, že se postupně snižuje počet hodin, který tu jsme společně. „Kryštof je bez nás zvyklý,“ argumentuju s tím, že taková složitá procedura podle mě není nutná. 

Veronika Jonášová

Veronika Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poté přešla do České televize, kde působí doteď jako reportérka a moderátorka. Ve volném čase se věnuje psaní a synovi Kryštofovi, který se narodil 9.7.2009.

Náš učitel Marcus (v německých školách jsou stále žádanější pedagogové – muži) odmítne s tím, že „tohle jsou pravidla“.  Nemůžu se vzdálit ani na půl hodiny na kávu nebo na nákup.  Z Česka znám přitom spíš opačný přístup. Děti zavést do kolektivu, zabavit je a pak rychle zmizet tak, aby vás neviděly.  S tím, že možná budou plakat, ale lépe se to zlomí bez rodičů za zády.

Kryštof nepláče, naopak si hraje s vytouženým vlakem a přítomnost mámy je mu fuk. Já si navíc nemůžu hrát s ním, jsem tu pouze jako „pojistka“, jak mi Marcus vysvětlí.  Čtu si tedy román v kroužku s ostatními rodiči, projíždím dětské knížky a oživuju svou němčinu. Doma odříkávám manželovi říkanky a zpívám vlezlé dětské písničky, které mi neustále zní v uších.  Po čtyřech dnech naštěstí sympaťák Marcus uzná, že pátý den už může být Kryštof ve školce sám. Udělá prý výjimku.

Cítím se, jako by mi dal někdo propustku na svobodu. „Tak hezký den,“ přeju partě rodičů v kroužku na pohovce a vidím, že po mně i závistivé pohledy.  Následující týdny ubývá i dospělých na pohovce. Horší situaci mají ale rodiče dětí, které brečí. Nejvíc líto je mi asi maminky dvouleté dívenky, která pláče ve školce už tři týdny, a proto si musí její máma dál a dál vybírat dovolenou… Mám pocit, že si děvče už prostě jen její přítomnost vynucuje. Tahle „zvykací kúra“ je aspoň v Berlíně běžnou součástí „školkového“ života. Ostatně jsem se s ní setkala i v německé soukromé školce. Nevím, zda jde o nejlepší nápad. A jsem vděčná Kryštofovi za to, že je společenský!  

Názor psycholožky Marie Hlaváčkové:

Každé dítě je jedinečné a potřebuje ke zvyknutí na školku jinou dobu. Někdo má od počátku strach, někdo se pustí do třídy okamžitě, jiný si rychle zvykne, ale časem se mu začne stýskat. Doporučuju dítě zvykat na školku postupně a ideální je brát je domů už po obědě. Pokud to vyžaduje, můžeme tam zůstat s ním. Ale nesmí to jít do extrému, aby rodič nebyl otrokem toho, že si dítě postaví hlavu. Je dobré dítě před nástupem do školky připravovat a motivovat, povídat mu o tom, co se tam bude dělat. Dítě bychom školkou rozhodně neměli strašit.

Autor: