Začátkem letošního roku si třiatřicetiletá žena tak nacpala podkrovní byt značkovými botami, kabelkami a oblečením, že nebyla schopná najít dveře.
Musela proto zavolat televizní štáb (vybavený krumpáčem), aby ji vypáčil z dusivé změti luxusních výrobků, zatímco se celý proces vysílal v rámci jednoho ze zábavních pořadů.
Tokijské dívky se ale nějak bavit musí, což se promítlo do nového trendu sebevyjádření nošením papírových tašek namísto batůžků či aktovek. Ovšem ne jen tak ledajakých papírových tašek - jen těch, které jsou vybaveny logem známých značek. Čím známější a luxusnější, tím lépe.
Ve čtvrti Haradžuku, která patří mezi oblíbená místa japonských teenagerů, se prochází sedmnáctiletá Ajaka Nogamiová s neforemnou papírovou taškou značky Prada. Uvnitř má cvičební úbor, plastikovou lahev s vitaminovým nápojem a krabičku na svačinu. "Bývala mojí sestry," říká o tašce. "Ale trochu se pomačkala, a tak mi ji prodala za 300 jenů (asi 57 korun)." Ajaka má také nákupní tašku oblíbené dívčí značky Cecil McBee, jejíž hlavní butik je ve slavném obchodním domě 109 v Šibuji. Tašku získala před dvěma měsíci, když si tu koupila šaty a přiléhavé černé letní kalhoty za peníze, které si vydělala na brigádě jako pokladní v obchodě se smíšeným zbožím.
"To je taška, kterou si šetřím na víkendové schůzky s přítelem," říká Ajaka a dodává, že pokaždé, když se s taškou vrátí domů, pečlivě ji vyžehlí - po vnitřní straně, aby se nepopálilo logo. Až pak ji odloží. "Nakupování je pro mě výjimečná událost," vysvětluje. "Ta taška mi ji připomíná; jak jsem se cítila, když jsem si ty šaty kupovala, prostě celý ten zážitek." Tenhle trend není nový. Začátkem 80. let minulého století japonští teenageři nosívali věci do školy a sportovní úbory v nákupních taškách módních značek na znamení společenského postavení - ukazovali tím, že si mohou dovolit chodit do oněch butiků nakupovat. Teď je syndrom papírových tašek odlišný a podbarvený romantikou spořivosti. Dospělí i dospívající je nosí částečně proto, aby si hýčkali vzpomínku na okamžik marnotratného utrácení a částečně v rámci trendu "eko-tašek", který nabral na síle.
"Nemám ráda eko-tašky," říká čtyřiadvacetiletá Asami Haradaová, která pracuje v knihkupectví v Šibuji. "Záleží mi na životním prostředí a tom všem, ale nemám zájem propagovat sama sebe jako milovnici přírody." Alternativou ekologické tašky pro ni je papírová taška z butiku Cecil McBee, ve které má taštičku s líčidly, krabičku cigaret, knížku na čtení ve vlaku, časopis, malý ručník, plastikovou lahev s vodou a čokoládu.
Krom toho nosí svou průkazku do vlaku, peněženku, mobil a kapesníky v menší kabelce přes rameno. "Takhle by měly ženy používat tašky," dodává.
"Cennosti v opravdové kabelce a všechno ostatní v papírové tašce." Základem je ale odmítat igelitové tašky nabízené v obchodech a nonšalantně vytáhnout vlastní papírovou, do které se uloží nákup.
Servírka Akiho Mizutaová, které táhne na třicítku, říká: "Myslím, že většina žen má vlastní hierarchii svých papírových tašek. Ty opravdu dobré jsou na osobní věci, ty obyčejné na nošení nákupů, ty hezké na balení dárků a tak." Papírové tašky už představují tržní zboží a na internetových aukcích se cena velké tašky značky Luis Vuitton může vyšplhat až na 2000 jenů (380 korun). Papírová taška Cecil McBee, která má výrazné logo často vyvedené ve zlatě, se prodává za 800 jenů.
Je tak trochu zázrak, že navzdory ekonomické recesi zůstávají tokijské šatníky napěchované - méně oblečením od Prady či Marka Jacobse a víc papírovými taškami stejné značky. Aneb když si člověk nemůže dovolit nakupovat, to nejlepší, co se tomu blíží, je vzpomínat. A když ani to ne, tak aspoň předstírat, že se nakupovalo.
