Kamarádky z Letné: Láska v kočičím záchodě

Klaudie se už týden neozvala. To může znamenat jen dvě věci: buď je zamilovaná, nebo má depku. Když jsme spolu mluvily naposledy, vykládala mi nadšeně o Janovi. Přesně vyhmátl, co má ráda: místo do kina ji vzal do Veletržního paláce. Uměl se chovat. A neškudlil. Jenže předevčírem v poledne zazvonil telefon. "Prej do mě není zamilovanej," vyhrkla Klaudie. "Teď nemůžu mluvit, jsem v tramvaji, právě jedu od něj. Pojďme na oběd." Sešly jsme se v ­Ouky Douky u Strossmayeráku.

"Já vím, že jsme si s Janem řekli, že budeme jen milenci," začala Klaudie. "Že už se ženit nechce. Jenže všechno nasvědčuje tomu, že do mě zamilovanej je. Rozumíme si beze slov, ani minutu jsme se nenudili. Pečuje o mě jako o princeznu – například dělá skvělé snídaně. Jako dneska: opekl toasty a ­na stůl dal dva druhy francouzský marmelády. Už předem jsem si říkala, že tenhle chlap si chleba určitě nemaže margarínem. A­ taky že ne: postavil přede mě irský máslo v dóze."

"Takže jste si namazali chleba irským máslem a předraženou francouzskou marmeládou a pak ti řekl, že jsi mu ukradená?" nechápala jsem.

"Ne, vyčkej času, nejdřív byl tanec."

"TANEC? Ráno?"

"No jasně. Pustil nějaký nádherný blues a pak jsme se ještě jednou pomilovali... Když jsme se oblékali, všiml si, že kočičí záchod je plnej. A začal ty věci vybírat. Nedalo mi to. Stála jsem opřená o stěnu a­věděla, že mi to zatraceně sluší. Měla jsem na sobě lodičky za čtyři tisíce a sexy šaty. Pokoušela jsem ho: ‚Takže ty mě nemiluješ,‘ řekla jsem s výrazem, který jsem považovala za neodolatelný. A samozřejmě jsem očekávala odpověď: ‚Ale to víš, že jo‘. Místo toho ani nehnul brvou, a když dával do pytlíku už snad pátý exkrement, mile se na mě usmál a řekl: ,Ne, vážně ne.‘ "

"Cože? On ti při vybírání hoven řekl, že tě nemiluje?" rozkřikla jsem se na celou hospodu. Podívalo se na nás asi jen deset lidí. "Na to se napijeme," objednala jsem dvě vodky. "Prosím tě, co ta ženská, co si ji chtěl kdysi brát, může mít, co ty nemáš?" hecovala jsem Klaudii.

"To nevím. Nebyl schopnej to popsat. Jenom pořád opakoval, že do ní byl zamilovanej... Stejně to ale nechápu, vypadá, že je fakt zamilovanej do mě."

Ať je to, jak chce, pro Klaudii je to dobrá škola. Jednak je dobrý, když vidí, že nemá na háku úplně všechny, a jednak se jí může do života hodit, že teď ví, jak někomu říct, že ho nemiluje. Prostě tak: "Nemiluju tě." Kdyby to věděla dřív, mohla si ušetřit už pěkných pár zbytečně prodlužovaných vztahů.

O to víc mě překvapilo, když mi včera volala znovu.

"Tak si představ, že jsem se ho při večeři znovu zeptala, jestli opravdu není ani trochu zamilovanej. A víš, co řekl? Podíval se na mě s úplně stejně sladkým výrazem, jako když vybíral ty hovna, a řekl: ‚Ale to víš, že jsem.‘ "

A pak se říká, že ženský jsou složitý.