Kamarádky z Letné: Náš učitel Ludvík Vaculík

"Před válkou sex neexistoval," píše Ludvík Vaculík. "Byl pohlavní vztah a styk. Mladí lidé se rozhlíželi, ohmatávali se napřed duševně, chodili spolu třeba do kina. Podle shodného vývoje citu navazovali vztah vedoucí až k tomu styku. Dneska ženy jako tyto dvě si vyzkoušejí samce a podle toho jsou pak ochotny jít s ním třeba do Veletržního paláce," narážel na náš poslední sloupek.

Pan Vaculík ale něco důležitého neví. Netuší, že kdysi dávno se stal naším učitelem sexu (teď se jistě lekl). Bývaly doby, kdy jsme si myslely, že sex je, když si Jiří Bartoška sundá župan, vklouzne do postele k partnerce, s níž si vyká, a zhasne lampičku. Když se rozsvítí, už si tykají.

Jenže pak se nám dostal do ruky Ludvík Vaculík. Respektive jeho knihy. Sex, penisy ani vagíny se tam sice nevyskytovaly, zato exotické výrazy ještě daleko výstižnější! Amigo, cíp, zvíře, výhon, pičipáč a čep neustále vnikal do semenic, hond, chlípen, pyskovišť a pič. Ta slova se nám líbila (mohly bychom si je občas půjčit?).

Přemýšlely jsme, co mu na nás vadí nejvíc. Za prvé nám vytýká, že o sexu píšeme do těchto novin. "Lidé to opravdu mohou dělat všude, i mluvit o tom mohou, mezi sebou, důvěrně. Ale chodit se z ­toho počurávat do konzervativních novin!" zlobí se na nás.

Hm, tak si to ujasněme. O pohlavním styku – například o tom, jak "se do ní zdola nahoru vpíčil" – se může nejen "důvěrně mluvit", ale i psát. Dokonce i ­o­ "býčině" vytékající z "chlípny" se psát může. A to prosím do knihy, která je povinnou četbou na leckterém gymnáziu (učitelky ji asi nečetly). Tak proč nepsat o ­sexu do novin? Koneckonců, u novin je jistota, že se nikdy nevydají znovu, druhý den si s nimi lidé tak nanejvýš vycpou mokré boty, a tak škoda na čtenářích (a zúčastněných osobách) je minimální...

Za druhé Ludvíku Vaculíkovi asi překáží, že muži v našich textech připomínají spotřební zboží. Že nemáme city. Tak to ale není. A hlavně: sex není cílem, ale prostředkem. Psát o ­tom, že hledáme otce pro své děti a­ muže, k němuž bychom mohly vzhlížet, nám ale připadá banální. Copak po tom netouží každá žena?

Jestli ono to ale celé není trochu jinak. Možná panu Vaculíkovi vadí spíš to, že jako ženy jsme si dovolily vkročit do teritoria, které považuje za své. Že se to pro nás nehodí. Dřív totiž ženy sice souložily, ale jaksi o­ tom (a při tom) nemluvily. Natož aby psaly do novin. Byl to svět, kde slovo "penis" vyvolávalo ruměnec na tváři a největším odvazem byla rubrika Milá Sally v ­Mlaďáku. Nevěrní byli jen muži a ženy nad tím pokorně zavíraly oči. Ideální svět... pro muže.

Dnešní svět není ideální pro nikoho – ani pro muže, ani pro ženy. Vlastně je zatraceně složité v něm žít, vybrat si z mnoha možností tu správnou životní cestu a ­toho správného partnera. Aspoň jsme ale pokročili o­ něco dál: existuje sex a může se o něm psát i v konzervativních novinách.

Takže: Ať žije sex! Ať žijí muži! A ať žije Ludvík Vaculík!