"Kde mám kurva tenisky?!" rozřízne ticho Adam. Ovládnu vztek, zhluboka se nadýchnu a začnu svému sedmnáctiletému synovi vysvětlovat, že nemá mluvit sprostě.
Kdo jsou Kamarádky z Letné Helena, 39 let
Rozvedená matka dvou dětí, které jí přerůstají přes hlavu. Děsí ji nadcházející čtyřicítka, a tak se snaží užít si života, dokud to jde. Miluje snídaně do postele, svoji práci a sex. Klaudie, 33 let
Svobodná, někdy až moc. Perfekcionistka, která chce všechno – skvělou práci, partnera i děti. Jenže s nikým dlouho nevydrží. Miluje čerstvý chleba s máslem, svoji práci a sex. -
Kamarádky z Letné - sloupek s hvězdičkou-
|
"Nevěděl jsem, že jsi tady," oponuje (jako kdybych bývala v pondělí ráno někde jinde než doma). "Tak kde mám teda ty tenisky?" ptá se umanutě.
"Suší se na balkoně. Vyprala jsem je v pračce. Byly špinavé a taky … no prostě už moc nevoněly," řekla jsem mu doufajíc, že ocení moji starost. "No to si snad děláš …..," (to poslední slovo, které mělo s největší pravděpodobností znamenat řitní otvor, naštěstí raději spolkl). Vyběhl na balkon, serval tenisky ze šňůry a vytřeštěně na ně zíral. "Kde je ta hvězdička, co byla na podrážce? No kde je? To snad není možný! Tys mi zničila moje conversky. Tenisky za dva tácy jsou v ……" (ano, zase to slovo). Chlapec ovšem zapomněl dodat, že ty kecky jsem mu za dva tisíce koupila já.
Napila jsem se džusu, na toust jsem ztratila chuť. Píchlo mě v břiše (že by rakovina ze stresu?). Přemýšlela jsem, kdy se to stalo. Kdy se z mého chlapečka, kterého všichni zbožňovali, stal nesnesitelný spratek. Vybavilo se mi, jak mu bylo nějakých pět, když řekl svému otci, že až vyroste, vezme si mě za ženu. Že mě miluje ze všech holek nejvíc. Smáli jsme se tomu, hladila jsem ho po hebkých vláskách a říkala si, že mám to nejhodnější dítě na světě. Že není jako ty jiné, cizí děti, co zlobí a jsou nevděčné. Rozvíjeli jsme s exmanželem jeho talent: platili klavír, tenis a hodiny street dance. Nic z toho už nedělá – když přijde ze školy, zamkne se ve svém pokoji a je na počítači. To je ta lepší varianta. Taky někdy nepřijde domů vůbec a odkudsi volá, že se chvilku zdrží a že si rozhodně nemám dělat starosti. Přijde k ránu, je cítit bůhvíčím, svalí se do postele, zatáhne závěsy a s tragickým výrazem prohlásí, že je mu strašně blbě a ať ho, proboha, necháme být. Takhle proleží klidně celou neděli.
Volám Klaudii a líčím jí průběh pondělního rána. "Chudinko, to je strašný," polituje mě. "Ještě že máš Viktorii. To je tvoje sluníčko. Ona ti to vynahradí, než Adama jeho puberťácké nálady přejdou," chlácholí mě. Ještě se narychlo domlouváme, že to probereme večer u kafe, když se do kuchyně vplíží Viki, zhroutí se na židli, čichne k toustu a prohlásí: "Ten med nějak smrdí, ne? Nemohla bych dostat radši nutelu?" "Nemohla," vybouchnu. "A dejte mi už oba pokoj!" "Co jééééé?" protáhne se Viki líně za stolem. "Tobě něco je, že jsi tak nervózní?" "Od rána vás jen obsluhuju a nic vám není dobrý. Přijdu pozdě do práce, je mi blbě a odpoledne mám jít k doktorovi. To mi je!"
"A nejsi v přechodu? To už čtyřicetiletý bývají, ne?"
"Čtyřicet mi je za čtvrt roku a v přechodu nejsem." Chtělo se mi ji uškrtit. Místo toho jsem musela běžet na záchod. Udělalo se mi špatně z představy, že za hodinu budu sedět na poradě. To nám ten týden pěkně začíná.
|
Rády si přečteme vaše zkušenosti. Můžete psát buď do diskuse pod článkem na www.lidovky.cz, nebo na naši stránku Kamarádky z Letné na Facebooku. |
