LN Jak se vaše rodina dostala k práci s kožešinami?
První, kdo s kožešnictvím začal, byl můj táta. Bylo to z jednoho prostého důvodu. Otec mu zemřel poměrně brzo a vychovávala ho babička s tetou. Táta byl sígr a ve škole mu to moc nešlo. Teta, která se navzdory režimu živila jako samostatná švadlena, rozhodla, že bude kožešníkem. Absolvoval učiliště v Hlinsku a po vojně si dodělal střední oděvní školu v Praze jako nástavbu pro pracující. Léta dělal dělníka v Kaře na Maninách, a aby si polepšil, nastoupil jako nákupčí kožešinové konfekce pro pražské obchodní domy. Kotva, Máj, Bílá Labuť,Letná či Dětský dům, to tehdy frčelo.
LN Odkud se tehdy kožichy pro obchodní domy nakupovaly?
Šlo zejména o výrobky tuzemských výrobních družstev Snaha Jihlava, Kožešníci a rukavičkáři Praha, národních podniků Kožařské závody Liptovský Mikuláš a především Kara. To byl tehdy největší kožešnický výrobní podnik. Vyráběli v něm zejména na vývoz, do Sovětského svazu zboží odcházelo po vagonech. Později táta začal pracovat pro Exico, což byl podnik zahraničního obchodu založený koncem roku 1965. Zabývali se tam mimo jiné dovozem a vývozem kožešin a kožešinových výrobků. Jelikož ale otec nebyl členem KSČ, do zahraničí za něho jezdili jiní. Táta tam tehdy dohlížel na kvalitu ve výrobních podnicích a družstvech. Od něho vím, že se u nás již tehdy vyrábělo zboží z ušlechtilých kožešin pro Švýcary, Němce, Francouze a Angličany. Táta mi vyprávěl, že na Maninách se šil kožich z barveného persiánu i pro anglickou královnu.
  |
LN Kdo tehdy určoval trendy?
Většinou šlo o zakázky ze zahraničí, včetně zadání. U nás bylo řemeslo vždy na vysoké úrovni a vlastně je to tak dodnes - stále pracujeme především pro zahraniční firmy. Existoval tu také UBOK (Ústav bytové a oděvní kultury) a vzpomínám si, že tátova kamarádka tam měla na starost barvy. Jezdívala do Paříže na veletrhy a zjišťovala aktuální trendy. Spolu s návrháři jako Nina Smetanová, nebo Česlav Jaroš, pak získané poznatky předávali do výrobních družstev a národních podniků. Tak se u nás šířilo povědomí o módě.
LN Dříve byla téměř společenská povinnost mít kožich do divadla, na ples. Co se změnilo?
Nejen mít kožich, ale boty, kabelku a rukavičky sladěné do barvy bylo společenskou povinností. V určitých letech byla kožešina hodně žádaná. Tehdy se u nás vyráběla kožešinová konfekce v mnoha materiálech a modelech, výběr byl opravdu široký. Chyběly ale čepice a doplňky. Byla to obrovská díra na trhu, a tak jsme s tátou tehdy začali šít pro kamarády kožešinové čepice a doplňky. Kožešina se nikde běžně neprodávala, takže to šlo jen díky tomu, že táta měl s dodavateli velmi dobré vztahy. Těsně před revolucí a po ní to byl pro nás zlatý důl. Pak ale celkově o kožešinové výrobky poklesl zájem.
LN V poslední době se ale zájem o ně zase zvyšuje, je to tak?
Přesně tak, v posledních letech zájem o výrobky z pravých kožešin opět stoupá. Těžko najdete luxusní módní značku, která by neměla ve své kolekci pravou kožešinu. Také módní časopisy ovlivňují módu, - vzpomínám si, že časopis Elle psal před deseti lety o tom, jak je pravá kožešina „out“, a dnes je to přesně obráceně. Myslím, že doba pravé kožešiny se opět vrací.
