Rodí se ženy špatnými, anebo dobrými matkami? Budiž jasno, že matky nemají ve své DNA žádný takový gen, který by jim umožňoval vychovávat děti vždy s úsměvem na tváři, píše italský deník La Repubblica.
Výchově dětí se učíme za pochodu a dopouštíme se omylů. Ve většině případů je mateřství tak veliká radost, že to ženě umožňuje snést všechno: probdělé noci, nedostatek času pro sebe, strach o zdárné prospívání děcka a strach, že nebude dost na výši. Některé matky začnou dobře, ale po několika měsících přicházejí kvůli únavě či narůstajícím problémům krize. Každá rodina to řeší svým způsobem, a to i ta, kde jsou rodiče stejného pohlaví. Novinářka Lucrezia Sarnariová popisuje nesnáze mateřství v E-Booku nazvaném Příručka, jak přežít, pro špatné matky, kde zpola vážně a zpola s úsměvem vypráví o odvrácené straně mateřství. „Když mi moje několikaměsíční sladké stvořeníčko začalo připadat jako můj žalářník, tak jsem si, abych to přežila, otevřela svůj blog.“ Sarnariová se sama považuje za špatnou matku a zcela otevřeně to vysvětluje: „Parky a další místa vhodná pro Nanetta nejsou moje gusto, nechutnají mi jeho kašičky, každý pátek večer chci být raději s přítelkyněmi, nemohu se dočkat, až půjdu do práce, a s radostí přenechám ´špinavou práci´ tatínkovi, ponechávám synka bez pocitu viny babičkám nebo chůvám, abych mohla jít do kina nebo s přítelkyněmi.
A to není všechno: jsem šťastná, když se mi podaří zařídit hlídání dítka na víkend, vozím ho do hlučných restaurací, abych se mohla setkat s přáteli, a nechávám tatínka, aby byl, jakmile přijde z práce, celý večer se svou ratolestí.“ Je to mateřský instinkt? „U některých matek proces seznamování s dítětem začne brzy, jiné potřebují impulsy, aby se odblokovaly a dospěly ke stavu „správného“ mateřství.
Osobně jsem měla hluboký pocit, že své dítě musím chránit a starat se o ně. Ale svým způsobem. Stejně jako všechny matky roztaju, když se na mě synek usměje, mám radost z jeho pokroků. Moje matka mě zpočátku velice kritizovala, ale když pochopila, že to je pro mě jediný způsob, jak přežít, smířila se s tím. Nikdy jsem jí ale neřekla, že můj drobeček pláče, když ho jdu odpoledne vyzvednout do školky, zatímco jiné děti pláčou ráno, když se mají rozloučit s maminkou,“ uvádí Sarnariová.
I otcové o sobě pochybují
Claudio a Manlio uzavřeli sňatek ve Švýcarsku a jsou otcem a otcem dvojčat Clelie a Maddaleny a synka Bartolomea. „Přestože jsme dva muži, jsou v naší rodině role jasně rozděleny: protože trávím více času doma, jsem ´primárním´rodičem, jsem v první linii výchovy a můj manžel se mnou většinou souhlasí. Když si myslí, že jsem nejednal správě, řekne mi to večer, když děti spí. On je nepochybně tím rodičem, který rozmazluje, a já tím přísným.
Tlak, který ženy pociťují pokud jde o mateřství, je přežitek z dob našich předků, který je v naší společnosti ještě hodně živý. Mnozí muži, kteří vidí děti na hodinku denně, prožívají otcovskou roli bez výčitek. Matky, které pracují na plný úvazek, jsou naopak pronásledovány pocity viny, že dětem věnují jen málo času. Nejsou na tom lépe ani matky pracující na částečný úvazek: dělí svůj čas mezi práci a dítě a mají pocit, že nic nestíhají a obojí dělají špatně.
Nejpřísnější k sobě jsou matky, které se věnují jen péči o dítě: pociťují frustraci, že společnost nemá pro jejich práci uznání a mění se v perfekcionistky. Zdá se, že převádějí do role matky veškerou vůli po profesionální seberealizaci, které nedokázaly dosáhnout. Jak jsem na tom já? Občas se ptám dětí: Jsem podle vás dobrý tatínek? A i když jsem podle nich nejlepší táta na světě, snažím se vždy být lepší a to mi nepochybně pomáhá, abych se považoval za ne zas tak špatného rodiče.
