"Po celá desetiletí profesionální sportovci zacházejí za hranice svých možností, a také to musí dělat," tvrdí Valentin Z. Markser z Německého svazu psychiatrie a psychoterapie (DGPPN).
ČTĚTE TAKÉ: |
Specializovaní lékaři tohoto svazu provádějí výzkum v rámci nově vytvořeného odboru DGPPN - sportovní psychiatrie - s cílem zjistit víc o výhodách cvičení, a také o vztahu mezi sporty a některými duševními chorobami. Jejich studie by měla osvětlit, kolik fyzické zátěže je zdravé a ve kterém okamžiku už by mohla začít představovat ohrožení duševního zdraví člověka.
"Hranice mezi výkonnostními sporty a hromadnými sporty se stírají," říká Markser. Fitness studia otevřená čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu nebo maratóny pořádané mnoha velkými městy jsou výzvou pro ty, kdo si až příliš všímají vlastních těl, anebo od nich až příliš mnoho očekávají.
Čas na odpočinek je potřeba
"V tu chvíli už nejde o to cítit se dobře nebo zdravě. Začne jít o lámání rekordů a zvyšování výkonu," soudí Markser. Neprofesionální sportovci mají tendenci přeceňovat vlastní odolnost a nedávají svým tělům dostatek času na odpočinek.
V některých případech cvičí a posilují tři a více hodin pětkrát až sedmkrát týdně, dokud jejich tělo nezačne protestovat. Pak jdou k lékaři, aby jim pomohl s bolestí, kterou popisují jako "svalový problém".
Přecvičení a deprese
Ovšem v pozadí této bolesti může ve skutečnosti být deprese, zvláště pokud lidé připustí, že se cítí smutní, anebo mají méně energie než obvykle. V takovém případě začne klesat jejich výkonnost navzdory obvyklé dávce cvičení a posilování, a klesá také jejich touha cvičit.
"V takovém případě je ovšem pro běžné lékaře obtížné stanovit diagnózu," dodal Markser. A v tu chvíli nastupují sportovní psychiatři - už osm fakultních nemocnic v Německu otevřelo sportovní psychiatrická oddělení pro ty, kdo se jednoduše "přecvičili".
