Odhaduju, že jste tak dvacet let byli odposloucháváni. Jak se žije v takovém bytě?
Odposlouchávali nás od roku ‘67. Bylo to dost těžké, protože jsme doma nemohli, abychom nepřiváděli lidi do neštěstí, nikdy říct žádné jméno. Ani kam chceme jet, protože jak jsme odjeli, už u nás byli, to zařízení se muselo udržovat.Všechno jsme si psali na takové tabulky, které se daly umývat.
Zanechá to na člověku stopy?
Myslím, že ano. My jsme doma jakoby nikdy nebyli sami. Ještě dnes když telefonuju, tak stručně, bojím se říkat jména nebo něco důležitého. A dodnes se mi v noci zdá, že mě nějaký zlý člověk pronásleduje a já se nemůžu pohnout. I to, že mám být popravena, už jsem ve snu zažila.
Váš muž je typický alfa samec. Ale takových muselo být mezi disidenty víc. Nenaráželi na sebe?
To je zajímavé... Asi na sebe dost žárlili. Já vím, že Vaculíkovi těžko odpouštěli například to, že zrovna on napsal Dva tisíce slov. Tak oni se léta tak snažili – a slavnej byl pak on! On má Vaculík ale jednu zapeklitou vlastnost: je vám tak věrnej všem těm svým kamarádům, že mě i teď doma zapřísahal, abych vám o nikom nic neřekla. On když má kamaráda, tak do smrti. Takže když mu třeba Alena Pavlíčková řekla, "kdybys viděl, jak tě ten a ten nemá rád, jak na tebe žárlí", tak to vyslechl, ale nic na tom vztahu nezměnil.
Celý rozhovor s Madlou Vaculíkovou si přečtěte v magazínu
