Maminčini mazánci. Jak se dítě fixuje na maminku a spol.

"Uspím dítě a pak vyrážím," říkala mi jedna známá. Zní to jednoduše, proč bych to tedy nemohla praktikovat stejně, že? Tady jde o další příklad toho, jak se s malým dítětem nedá plánovat a jak se všechno ukáže až v praxi v konkrétním případě. Nakonec je totiž všechno jinak. Oslavu nového roku strávím společně s mužem, těhotnou kamarádkou a jejím manželem. Soukromě naší party říkáme "mateřský silvestr" a upřímně jsem na něj docela zvědavá a těším se.

A tady je hlavní důvod naší domácí party: mé dítko není vůbec připravené na to, abych se od něj vzdálila. Při jednom prosincovém pokusu zúčastnit se vánočního večírku jsem si to dokonale ověřila. Akci jsem musela opustit po hodině, tedy ve 21 hodin, v době, kdy ostatní teprve přicházeli. Chlapeček se totiž po usnutí probudil a když ho přišla místo maminky utěšit babička, spustil nevídaný srdceryvný pláč, který mi dala babička poslechnout.

Obličej se mému chlapci rozzářil až ve chvíli, kdy jsem uhnaná vstoupila do dveří, poté, co jsem v rekordním čase opustila vánoční akci a v zasněžené Praze bleskově odchytila taxíka.

A tak moje plány s dítětem, jako už mnohokrát, vzaly za své. Ale pak jsem si uvědomila, že noční tahy mi vlastně ani tolik nechybí. Spíš mi chyběl chlapeček. Když jsem byla večer bez něj, neustále jsem musela myslet na to, zda je vše v pořádku. Jeho závislost na mně je ale mnohem větší než ta moje. Tuto změnu v jeho chování pozoruji teprve poslední dva týdny, ale zřejmě je to jenom nesmělý začátek toho, co mě čeká.

Není to tak dávno, kdy bylo synkovi úplně jedno, kdo ho chová. Stačilo mu, aby to byl někdo, kdo se na něj směje a aby s ním případně provedl pár zábavných kousků, jako například vyhazování do vzduchu, napodobování zvířat atd.. Teď je to jinak. Natahuje po mně ručičky, otáčí se za mnou a nic kromě maminky ho nezajímá. Musím přiznat, že mě to vlastně docela těší, že si už uvědomuje, že jsem jeho nejbližší. Zároveň už začínám sama chápat matky, které rozmazlují své synky. Všechny ty maminky, které dospělým mužům vaří a žehlí košile. Jsou pro ně pořád jejich malými chlapečky. U svých vrstevníků jsem to vždycky nesnášela, ale teď mám pro takové rozmazlování pochopení. Budoucí nápadnice mého syna se mají na co těšit. Jestli mu nevyžehlí límeček stejně ukázkově jako já a jestli u toho navíc připálí svíčkovou, nemají v mojí konkurenci šanci.

A tak to má asi být. Synek se vlastně vyvíjí skoro učebnicově. Ve většině knih o dětské psychologii a o mateřství se totiž šestý měsíc věku popisuje jako období, kdy dítě nejvíc utváří vazby se svým nejbližším okolím a dokonce se začíná stydět a bát cizích lidí. Šestým měsícem věku prý skončila celá jedna vývojová etapa. Z dítěte se stává samostatná a aktivní osobnost. Jak praví má Velká kniha o mateřství, život s dítětem po šestém měsíci prý již nebude tak snadný, ale zase bude o to dramatičtější a napínavější!

Popravdě řečeno, mně se zdá život s dítětem dramatický pořád. Takže jsem zvědavá, na co se můžu těšit dál, co mi přinese další rok. Každopádně už nic neplánuji a nechám se unášet na vlnách dobrodružství zvaného výchova kojence. Myslím, že budu mít o zábavu postaráno. A třeba toho dalšího Silvestra si už vyrazím ven. Anebo už třeba nebudu mít chuť. Kdoví. Nechám se překvapit.