"Až budu mít dítě, už nikdy se tam nepodívám a nic nenafotím. Vím, že bych to psychicky nezvládla," zamyslela se Jarmila, když jsem se ptala, proč pořád jezdí do těch nejhorších končin.
Je fakt, že mateřství změnilo mé vnímání na cestách od základu. Momentálně jsem v Asii bez Kryštůfka, poprvé od porodu jsem na delší dovolené. Zatoužila jsem nasadit krosnu a chvíli se zas nezabývat tím, co nakoupit a co uvařit. Cítit se zase mladá a bezstarostná. A tak jsme s manželem vyrazili. Mateřské deformace se ale zbavit nedá. Poznala jsem to už v letadle. Nevadil mi brek dětí (tak jako dřív), spíš jsem litovala nervózní rodiče a přemýšlela jsem, kde asi přebalují… A pokračuje to i v Thajsku. Mám obhlídnuté všechny děti v hotelu a skamarádili jsme se s manželem s thajskou holčičkou ThomTen, která tráví celé dny s maminkou v restauraci. Obdivuju dvouletou holčičku, že se tam bez hraček zabaví celý den a představuju si Kryštofa na stejném místě (ne, to by fakt nešlo).
Taky mě tu děsí přístup k bezpečnosti dětí na silnici, která se v Asii opravdu neřeší. Celé thajské rodiny jezdí na mopedech vyskládané v řadách samozřejmě bez helem. Když vidím roční batolata ledabyle položená na řídítkách, které si veze tatínek zároveň s nákupem a k tomu upíjí plechovkáče, vstávají mi vlasy hrůzou. Nehody jsou tu prý přitom časté a mají fatální následky.
Pořád nic proti Kambodži, dobrodružnější části naší výpravy. Už samotný přesun stojí za to. Naším dopravním prostředkem je starý rozviklaný minibus, uvnitř plný odpadků a špíny, samozřejmě bez pásů. Na místech pro tři sedí pět a více lidí. Auto snad nemá pérování, při každém otřesu ve 40 stupňovém vedru nadskakujeme a padáme. Arogantní thajský řidič jede jako blázen a já se poprvé vážně bojím o zdraví. Přesto s námi kromě thajských prostitutek se dvěma červenolícími Němci, cestuje i izraelská rodina se dvěma dětmi (2 a 6 let). Ty zpocené klimbají na předních sedadlech a přepadávají při zaatáčkách. Uf… a já v česku řeším, jaká autosedačka je nejlepší podle testů.
Co se dětí týká, nejhorší zážitky máme právě z Kambodži. Mnohé děti tu už od malinka pracují. Zdravotní péče a porodnice v podstatě neexistují. V Siem Reap je jediná dětská nemocnice široko daleko, která je zadarmo, a rodiče tu běžně stojí hodiny v dlouhých frontách s nemluvňaty ruce. U světoznámého chrámu Angkor Wat jsem ještě jakž takž připravená na dětičky, které mi strkají suvenýry. Horší je to s malými žebráky, to moc nezvládám. Jeden obrázek si s sebou ponesu dlouho. Vedro, chaos, hranice mezi Kambodžou a Thajskem, všude odpadky a stovky lidí. Při přechodu všichni překračují asi tříletého chlapečka. V ruce plastový kelímek na peníze, otřásá se kašlem a horečkou. Už ani nežebrá...
Kambodžské děti.
Hned za hranicemi volám svému stejně starému Kryštofovi, je veselý u babičky a chce po mě dovézt čokoládu. "Budu mít od ní pak špinavý ruce," sděluje mi nadšeně.
Máme se v Česku moc dobře. Zase jsem si jednou uvědomila, jak moc jsem ráda za to, kde jsem se narodila.
PS: Tento deníček je "dovolenkový", v tom příštím se zase můžete těšit na vyjádření psycholožky Marie.
O autorce:Veronika Švihelová - Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poslední tři roky působí jako reportérka kulturní redakce ČT. Od června 2009 je na mateřské se synem Kryštofem. Kontakt: veronika.jonasova@ceskatelevize.cz |
