Nedávno jsem v televizi znovu viděla Coppolův film Kmotr. A když pohřbívali kmotrova syna, docela hodně to připomínalo pohřeb vašeho bratrance Václava Kočky...
Prosím vás! To je podobné prostě jen proto, že obě ty komunity tak drží při sobě. Nikdo z „domácích“ nemá tak rozvětvenou a tak soudržnou rodinu, kde se lidi vzájemně ctí. No a potom to prostě vypadá jako mafiánský klan, když se na pohřbu sejde tolik lidí. Ale to je dané taky tím, že když se něco takového stane, tak se světští okamžitě semknou a dají tomu člověku úctu tím, že se s ním přijdou rozloučit. To přece nemá vůbec nic společného s mafií. U Corleonů prostě dělali špatné věci, kdežto 99 procent světských žádné špatné věci nedělá. Oni prostě obchodují a mají rádi svobodu, volnost. A ty mercedesy? Tihle lidi prostě podnikají a umí vydělat peníze. Na to mají geny.
Vzpomenete si, jak jste se dozvěděl o smrti bratrance Kočky?
Ve Španělsku, volali mi kamarádi. Já měl Vaška strašně rád. (hlas se mu trošku láme dojetím) To byl výbornej, bezvadnej kluk, kterej nikdy nikomu neublížil. Když mně bylo nějakých dvaadvacet a jemu šestnáct, vodil jsem ho do diskoték, tak trošku jsem se o něj jeden čas staral jako starší brácha.
Byl jste na pohřbu i Františku Mrázkovi. To byl taky váš bratranec?
Ne, to ne. Františka Mrázka znal Čenda Absolon, a protože já byl blízký přítel rodiny Absolonů, seznámil jsem se i s Frantou. Tykali jsme si, ale nebyli jsme žádní blízcí přátelé. Zřejmě nejel v úplně čistých věcech, ale já jsem jeho obchodní aktivity neznal. Nicméně když odejde mladý člověk z tohodle světa, tak se mě to tak trošku dotýká. (opět se mu chvěje hlas) Já bych se styděl sám před sebou, kdybych se styděl jít mu na pohřeb. Vím, že kdyby se to stalo obráceně, tak ten Franta by mi určitě taky na pohřeb přišel.
Kdy jste se naposled viděl se svým přítelem Stanislavem Grossem?
Standu jsem viděl zrovna minulou sobotu na jedné akci na Žofíně. Tak... samozřejmě jsme si spolu dali panáka. Ale my jsme se nikdy nepřátelili, jak říkáte, to není pravda. Já jsem se přátelil se Šárkou Grossovou, založili jsme spolu nadaci, která měla za úkol pomáhat dětem z dětských domovů. Ale k nim domů, ani se Standou na pivo jsem nechodíval.
| Jak žije Michal David? O věštbách, světských a minulosti. Celý rozhovor s hitmakerem si přečtěte v pátek v magazínu |
Vzpomínám si, že když jste se se „zlatými hochy“ objevil na pódiu na Staromáku, jeden kolega měl pocit, jako by se mu tam zjevil Zdeňek Nejedlý...
To mě ale vůbec nezajímá. To už jsou takový jedohuby, to už není fér. Buďto vás totiž lidi chtěj, nebo vás nechtěj. Nezáleží na režimu. Vídíte - dneska už máme dvacet let po revoluci a já jsem jeden z nejžádanějších interpretů, co se týče různých večírků nebo firemních akcí. Já vám můžu ukázat svůj diář – jsem vyprodanej až do května příštího roku. Na každý pátek, na každou sobotu mám minimálně jedno, spíš dvě představení. Do toho teď připravujeme koncertní turné, které se už velmi dobře prodává v Čechách i na Slovensku. Takže mi tedy řekněte, čím to je, když už tu dávno nemáme komunistický režim a žádní komunisti mi nepomáhají.
