LN Aliance žen s rakovinou prsu zastřešuje pacientské organizace, které přímo pacientkám pomáhají. Jakou pomoc jim mohou nabídnout?
V těchto organizacích jsou téměř výhradně pacientky, které už si nemocí prošly a jsou ochotné se o své zkušenosti podělit. Dovedou si představit, v jakém rozpoložení je žena, které právě diagnostikovali rakovinu prsu. Vědí, jakými fázemi bude nejspíš procházet, co může očekávat a čeho se nemá děsit. Umí jí také dát víru a naději v to, že nic není ztracené. Koneckonců ony samy jsou nejlepším důkazem toho, že souboj s touhle nemocí se dá vybojovat.
LN Liší se jednotlivé organizace od sebe navzájem?
Po celé republice dnes máme téměř 45 pacientských organizací. Některé z nich jsou velmi akční, hodně se zviditelňují navenek, jiné spíš uzavřenější, nemají potřebu dávat o sobě tolik vědět. Ale to je podle mého v pořádku, každá má alespoň možnost si vybrat, co jí lépe vyhovuje. Kromě laické psychologické pomoci některé organizace nabízejí i odborné poradenství onkologa nebo psychologa po telefonu.
ČTĚTE TAKÉ: |
LN Jak se o nabízené pomoci ženy nejčastěji dozvědí?
Některé od svého onkologa, jiné z letáčků, které nosíme na onkologické kliniky. Takémohou najít kontakty na jednotlivé pacientské organizace na webových stránkách Aliance a asi polovina těchto organizací má i své vlastní weby. Zejménamladší generace vyhledává informace na internetu. Bohužel právě mladších pacientek v poslední době čím dál tím víc přibývá. Před 30 roky, kdy rakovinou prsu onemocněla moje maminka, byl průměrný věk pacientek 55 let. Dnes jsou to často ženy již kolem čtyřicítky a není vzácností i věk podstatně nižší.
LN Nejspíš musejí řešit trochu jiné starosti než padesátnice?
Často musejí řešit to, že mají malé děti a běhemnemoci je opustil partner. Což se starším pacientkám, které onemocněly kolem padesátky a žily s manželem 20 až 30 let, tak často nestává. Řeší i návrat do práce, který není vždycky snadný, protože flexibilní úvazky u nás prakticky neexistují a ne každá žena může po operaci začít pracovat naplno ve stejném oboru jako dřív. V současné době Aliance právě o těchto otázkách začíná jednat s odpovědnými státními institucemi. Mladší pacientky ale také na rozdíl od starších nechtějí být tak často zařazované do jakýchkoliv organizovaných celků. Spíš jim vyhovuje si občas společně někam vyjet, tak jako to třeba dělá skupina mladých pacientek v Alianci, které si říkají Bellis -Young and Cancer. Prostřednictvímsociálních sítí si domluví například zájezd na hory nebo odbornou přednášku.
LN Před časem jsem dokonce četla o výpravě do rakouských Alp, kterou podnikly pacientky po rakovině prsu. Jsou takové akce výjimečné?
Vůbec ne. To byla první akce již 12 let fungujícího projektu „Dokážeš to taky“, s jehož pomocí chceme přesvědčit pacientky o tom, že se po nemoci mohou nejen vrátit k normálnímu životu, ale i zažít něco adrenalinového. Jednou to byla jízda na raftových člunech, jindy zase let balonem. Pravidelně v říjnu pak pořádá i evropská koalice žen s rakovinou prsu Europa Donna tzv. Breast Health Day a všechny státy, které se ho účastní, vymýšlejí, jak ho oslavit. Naše Aliance, která v evropské koalici zastupuje Česko, v tento den pořádá už počtvrté akci „Plaveme prsa“, která probíhá na 15 až 20 místech naší republiky. Většina akcí, které připravuje buď Aliance, nebo některá z pacientských organizací, je zaměřena na důležitost prevence.
Počet žen, které onemocní rakovinou prsu, každoročně narůstá.
LN Jak probíhají?
Mezi ženami je stále spousta mýtů, které jim brání zajít včas na mamografické vyšetření. Nedávno mi jedna 40letá žena, matka tří dětí, řekla: „Já nepůjdu, holky říkaly, že to strašně bolí.“ Letos na Den matek jsme proto ve spolupráci s primářkou Miroslavou Skovajsovou uspořádaly v pražském mamografickém centru Breast Unit první ročník projektu „Mamming Day“. Zájemkyně se mohly seznámit s tím, co mohou pro sebe udělat, na vše se vyptat, mamograf si prohlédnout a případně si i na ruce vyzkoušet, jakým tlakem na prs působí. Oprevenci ale mluvíme také na školách, veletrzích i osvětových akcích.
LN Myslíte, že by pacientské organizace měly ženám pomáhat jen po dobu nemoci?
Podle mě by rozhodně neměly sloužit jen jako nárazník po dobu nemoci. Pro řadu žen se stávají důležitým společenstvím, kde vznikají často velmi přátelská a silná pouta. Respektujeme ale i to, když nám žena po nějaké době řekne, že potřebuje všechno hodit za hlavu a nechce už do pacientské organizace docházet. Pokud by se ale v budoucnosti chtěla vrátit, naše náruč zůstává pořád otevřená.
