Měla jsem je za názor doktora, který uvízl v dobách dávno překonaných a nezná dnešní moderní trendy. Tedy co nejvíce navázat s děťátkem kontakt a nosit ho, jak bude chtít.
Našeho chlapečka jsme na střídačku nosili s tatínkem a chovali první týdny v podstatě pořád. A když jsme třeba nemohli, rádi nás zastoupili rodinní příslušníci, kteří se u nás v začátcích hojně střídali.
Později jsem automaticky už všechny u dveří prosila: "Vem si ho na chvíli, jestli mi chceš pomoci". Chlapeček se tvářil spokojeně a všechno šlo celkem hladce. Pak skončilo šestinedělí, tatínek se vrátil do práce, návštěvy pomalu ustaly a my zůstali spolu doma sami. Já a můj synek, který brečel, když jsem ho jen na chvilinku odložila. Nemohla jsem udělat skoro nic a když jsem chlapečka dala do jeho hracího křesílka, pokaždé se vztekal.
"Dej ho do šátku a zařiď si co potřebuješ, já to tak dělám vždycky," radila mi kamarádka. Na první pohled jednoduché řešení má své záludnosti. Šátek chlapec nesnesl, vydržel jen v jedné klokance, kde měl výhled. Když vážil něco přes pět kilo, jela jsem s ním tedy na zkoušku s touto klokankou něco vyřídit na úřady. Po hodině a půl pochůzek jsem se sotva belhala a měla jsem pocit, že mi asi upadnou záda. Věděla jsem, že tudy cesta nepovede. A tak začalo "odnaučování nošení" v rámci zachování mého fyzického zdraví.
Moderní trendy vzaly za své a podle některých jsem tak dokonce způsobila to, že z mého chlapce vyroste frustrovaný jedinec! Jsem možná nemoderní matka, ale jak můžu zvládat nosit nyní už osmikilové dítě téměř nonstop? Dospěla jsem k názoru, že bych zřejmě musela být Ursus, abych si tímto stylem neodrovnala záda. A jak to dělají maminky s více dětmi? Asi to někdo zvládá, já tedy ne. Ale nemám pocit, že je můj synek frustrovaný. Nikde ho neodkládám, jen ho učím, aby se dokázal chvilku zabavit sám a já si mohla třeba vypít čaj… Aspoň jsem nedopadla jako naši známí, kteří s dítětem chodí pomalu i na záchod a uspávají ho jízdou v autě (zvyklo si tak)!!!
Teď chlapeček v pěti měsících vydrží v lehátku sám tak dvacet minut, kdy se zabaví s hračkami. Považuji to za úspěch. A opravdu už je i trochu vychytralý. Všimla jsem si totiž, že tohle vynucování pozornosti zkouší jen na mámu. S tatínkem si leží sám v lehátku, a spokojeně si hraje. Se svou paní na hlídání dokonce chodí naprosto v pohodě spát do své postýlky i přes den (kde mi stěží usne při večerním ukládání). Tak si říkám, že na tom asi něco bude. Náš doktor měl zřejmě pravdu. Děti jsou možná mnohem chytřejší než si myslíme a "umí" to s námi už od malinka. Alespoň můj chlapec podle všeho ano. Měli bychom jim tedy v tom případě už od začátku vštěpovat určitá pravidla? Náš pediatr tvrdí, že ano!
Tahle zkušenost mě opět přesvědčila o tom, že ve všem by se asi měla hledat ta správná míra a kompromis mezi tzv. "moderními" a "tradičními" názory. Nechci, aby mi ze synka vyrostl deprimovaný jedinec, který se nikdy nedovolá pozornosti. Zároveň se mu ale odmítám podřizovat tak, abych ho třeba večer jezdila uspávat v autě nebo ho nemohla dát z ruky.
Zatím jsem s tímhle přístupem spokojenější než dřív s "nosícím stylem". A záda mě taky nebolí. A frustrovaný se mi teda můj syn nezdá. Ale uvidíme, třeba mi to v dospělosti vrátí a řekne mi: mámo, měla jsi mě víc nosit !
