Řešení barvosleposti. Vědci přichází s novými brýlemi

Rodiče si dlouho mysleli, že jsem prostě hloupý a nedokážu se barvy naučit, později že jsem rebel nebo že si z nich dělám legraci. Diagnózy od doktora jsem se dočkal až v sedmi letech, vzpomíná František Matyáš. Barvoslepý byl už jeho pradědeček. Běžný člověk je schopný rozeznat až několik milionů barev a jejich odstínů. Barevné vidění mají i barvoslepí, některé barvy ale rozeznávají obtížně. Vidí je jakoby v odstínech hnědé či šedé. Nejčastější je neschopnost rozlišit červenou a zelenou. Méně častá je barvoslepost modré barvy. Ojedinělé jsou případy černobílého vidění, kdy postižený vnímá svět jako černobílý film.

K odhalení poruch barvocitu se používají speciální barevné testy. Ty jsou vhodné pro dospělé a děti zhruba od sedmi let. Odhalit barvoslepost u dětí předškolních bývá podle odborníků obtížné. „Rozpoznat a pojmenovat barvy dokáže většina dětí až kolem pátého roku. Dítě, které v této oblasti selhává, se může neprávem jevit jako zaostalé, aniž by jeho porucha byla odhalena,“ upozorňuje psycholog Ivan Štúr.

Můžou za to geny

Hlavní roli při vzniku barvosleposti hraje genetika, a to v neprospěch mužů. „Poruchy barvocitu se vážou na pohlavní chromozom X. Muži mají kombinaci chromozomů XY, zatímco ženy nosí ve své genetické výbavě dva chromozomy X. Aby trpěla barvoslepostí žena, musely by se u ní spárovat dva postižené chromozomy, zatímco muži stačí jen jeden chromozom s vrozenou vadou,“ vysvětluje Pavel Rozsíval, přednosta Oční kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové.

Jeho slova dokládají statistiky, podle nichž je barvoslepých zhruba devět procent mužů a pouhé půl procento žen. Vrozená forma není zatím léčitelná, naštěstí pro postiženého jedince ale nepředstavuje příliš velký handicap. Určitá omezení s sebou nicméně přináší. Obtížné může být například získat řidičský průkaz. Potvrzení o způsobilosti k řízení je potřeba mít od praktického lékaře, ten ale nemusí být ochotný je vydat. Záleží víceméně na benevolenci konkrétního lékaře.

S poruchou za volantem

„Moje praktická doktorka mi potvrzení dala, přestože ví, že červenou od zelené prostě nerozeznám. Zkouška zraku proběhla tak, že se mě zeptala na barvu krabičky od marlborek. Se semaforem ale problém nemám. Červená je nahoře a zelená dole,“ vysvětluje pan František. Sám ale přiznává, že jednou se na silnici do úzkých přece jen dostal. Ve Francii narazil na semafory, které byly naležato.

Podle doktora Rozsívala není barvoslepost pro získání řidičského průkazu překážkou. „Podstatné je, že pacient vidí natolik dobře, aby dokázal rozeznat značky a světelnou signalizaci, což je možné i se sníženým barvocitem. Barevný test k tomu není potřeba,“ vysvětluje.

Nepřekonatelným problémem v životě barvoslepých jsou však turistické značky nebo nákup barevně sladěného oblečení. Těžší to mají také při orientaci v barevných grafech a mapách. „Přesto je dost barvoslepých i mezi zeměpisci, člověk svůj handicap jen musí vyvážit jinými schopnosti,“ vysvětluje pan František, který vystudoval geografii na přírodovědecké fakultě a s barevnými mapami pracuje celý život. Nejkurióznější komplikaci mu prý jeho porucha přinesla ještě na základní škole. Když měl v době tuhého komunismu nakreslit rudou hvězdu na oslavu pětiletky, vybarvil ji místo červené černou.

Barvoslepost

Mechanismus barvosleposti je poměrně snadno vysvětlitelný. „Barvoslepost mají na svědomí buňky, které se nazývají čípky. Pro každou základní barvu, tedy zelenou, červenouamodrou, máme jeden druh čípků. Při vrozené poruše vývoje čípků například pro červenou barvu člověk neumí rozlišit červenou a podobně,“ vysvětluje doktor Rozsíval.

Existuje ale i opačný extrém. Neuroložka Gabriele Jordanová v časopise Discover upozornila na to, že některé ženy by mohly mít v oku čtyři druhy čípků. Průměrný člověk dokáže vnímat a odlišit asi milion barev. Vědci však mají podezření, že existuje malá skupinka žen, která vidí stokrát tolik barevných variací. To by znamenalo, že kromě jednotlivých odstínů barev by vnímaly ještě jejich drobné nuance, jakési poloodstíny, které zůstávají běžným lidem skryty.

Pohled přes růžová skla

Přestože je barvoslepost vrozená a neléčitelná, jedno řešení se přesto nabízí. Vědeckou veřejností letos prolétla zpráva o výzkumu, který přinesl institut 2AI Labs v americkém Idahu.

Neurobiolog Mark Changizi se spolu s kolegou pokoušel vyvinout čočky, které by zvýšily barevnou citlivost zdravých lidí. Navzdory původnímu záměru však vyvinuli brýle, které umožňují rozlišit červenou a zelenou barvoslepým. Růžově zabarvené brýle si nyní mohou koupit lidé po celém světě. Stačí navštívit americký internetový obchod Amazon a za třicet dolarů si je objednat.

Jejich čočky fungují tak, že filtrují určité vlnové délky světelného spektra. Tím oku ulehčí práci a umožní mu soustředit se lépe na rozlišení červené a zelené. Nadšení z brýlí už popisují první zákazníci: „Když jsem brýle poprvé vyzkoušel, zachvěl jsem se nadšením. Poprvé v životě jsem prošel testem barvosleposti. Dřív jsem měl potíže třeba při seminářích, když někdo použil v grafu na tabuli červenou a zelenou fixu, neorientoval jsem se. To je teď pryč,“ uvedl pro List The Daily Mail Daniel Bor ze Sussexské univerzity.

Odfiltrování části viditelných vlnových délek má ale i negativní následek – obtížnější rozlišení mezi žlutouamodrou. Pikantní je, že médii adorované americké růžové brýle mají své předchůdce ve východní Evropě.

S jejich cíleným vývojem začali maďarští optičtí inženýři už v roce 1986. O sedm let později korekční čočky patentovali. Jejich brýle fungují na stejném principu jako ty z USA a pod značkou Colorlite se prodávají ve dvaceti zemích Evropy. Na webových stránkách www.farbocit.sk je k dispozici seznam českých a slovenských optik, do nichž firma brýle distribuuje.

Sami prodejci však upozorňují, že korekce barvocitu pomocí brýlí není úplná. Ne všichni zákazníci jsou s výsledkem spokojeni. Částečný podíl na tom má i růžová barva skel, která propouštějí jen čtyřicet procent světla a celkový barevný dojem mírně zkreslují. „Brýle mohou působit na každého uživatele jinak i z toho důvodu, že se liší různé typy barvosleposti. U někoho jsou rozdíly ve vnímání barev tak minimální, že je těžké tuto poruchu vůbec odhalit,“ vysvětluje optička Lucie Zajíčková.

Méně radikální pomůckou je speciální aplikace chytrého telefonu. Po jejím stažení stačí jen namířit kamerku telefonu na daný předmět. Barvoslepému se daná věc ukáže na displeji mobilu bez deformace poruchou barvocitu, což může být výhodné třeba při nakupování oblečení nebo doplňků do domácnosti. Pokud například člověk se sníženým barvocitem pro zelenou a červenou zacílí svůj chytrý mobil na jahody na záhonku, okamžitě na displeji telefonu rozezná, jestli jsou už dostatečně zralé ke sklizni.

Méně barev, více tónů

Barvoslepost ale nemusí nutně znamenat jen handicap. Vědci z Cambridgeské univerzity nedávno zjistili, že barvoslepí lidé nejspíš vnímají více rozdílů v barvách, než se dosud předpokládalo. Své tvrzení dokládají výzkumem, při němž měly pokusné osoby za úkol rozpoznávat páry barev. Prokázalo se, že pacienti s nejčastější formou barvosleposti na zelenou barvu jsou schopní rozeznat barevné nuance, které lidé bez poruchy barvocitu nerozliší.

Barvoslepost

Vědci proto nyní předpokládají, že různé druhy barvosleposti mohou zvýšit citlivost ve vnímání některých barevných rozdílů. Podle vedoucího výzkumu doktora Johna Mollona má tento objev širší souvislosti. Už za druhé světové války vynikali barvoslepí pozorovatelé v odhalování maskovaných protivníků. To jim pravděpodobně umožňovalo právě rozdílné vnímání barevných odstínů. Na druhou stranu je možné, že barvoslepé bojovníky nezaujala náhodná kombinace barev, ale odlišná struktura tkanin a natřených povrchů.

Ačkoli je barvoslepost jednou z nejčastějších vrozených poruch vůbec, výzkumů zabývajících se její léčbou je poskrovnu, a to i v celosvětovém měřítku. Přesto se postiženým nyní blýská na barevnější časy. Účinná a trvalá léčba poruch barvocitu zatím sice neexistuje, vědci jsou už ale možnému řešení na stopě.

„Proti barvosleposti zkoušejí genovou terapii, zatím ale jen u opic. Vědci použili genovou terapii k tomu, aby dosud barvoslepé opice viděly červenou a zelenou barvu,“ zmiňuje Lucie Zajíčková výsledky nedávného výzkumu publikovaného v časopise Science. Ten by mohl v budoucnu vést k léčbě barvosleposti také u lidí. „Ani nevím, jestli bych chtěl tolik barev vidět. Červená se zelenou mi nechybí. Už jsem na svůj méně barevný svět zvyklý. Bojím se, že ten barevný by mi připadal příliš kýčovitý,“ uzavírá František Matyáš.