Duševně nemocní jsou častěji obětí zločinů než pachatelé, říká odborník

Lidovky.cz: Česká republika se chystá na reformu psychiatrické péče. Jak dlouho reforma trvala v Austrálii? Jaké jsou její výsledky?
Reforma stále pokračuje, vlastně nikdy nekončí. Je to evoluční proces, ne revoluce. U nás jsme začali v osmdesátých letech. Teď máme například lépe organizované, dostupné a propojené služby, více podpory pro rodiny. Obvodní lékaři se zlepšili. Velké léčebny byly zavřeny, lidé jsou léčeni blíže domovu. Dříve mohli být pacienti i stovky kilometrů od rodiny, znám případ, kdy to bylo 2 000 kilometrů. Komunitní péče tohle mění. Mnoho lidí dostane péči až do domu.

Lidovky.cz: Jaké byly a jsou největší výzvy?
Největší problém představuje uzavírání velkých institucí (psychiatrické léčebny pozn.). Jak se budete starat o lidi, kteří z nich odejdou? Jak budete pracovat s postoji veřejnosti, jak vysvětlíte, co to znamená, že vedle vás bude bydlet někdo s duševní nemocí? Všechno to vyžaduje odpovídající financování. Taky je potřeba odpovídající výcvik/trénink všech účastníků reformy. Je to ale nekončící bitva se spoustou překážek. Důležité jsou tři věci, klinická péče, vzdělávání a výzkum. Výzkum vám musí potvrdit, co funguje.

Lidovky.cz: Česká veřejnost v posledních letech zažila několik vzácných, ale dramatických událostí, ve kterých figurovali lidé s duševní nemocí a bojí se dalších možných útoků. Jak jim nejlépe předcházet? Jak se dá veřejnost ochránit?
To je špatný pohled na věc. Kolik se stalo v Česku v jednom roce vražd? (2014: 160 pozn.). A kolik z nich měl na svědomí někdo s duševní nemocí? Jednu? Tak co těch zbylých 159? Většina úmrtí se týká domácího násilí, nebo má souvislost s alkoholem, s drogami. Takže to je hlavně o komunikaci s veřejností. A jestli se dá zabránit té jedné? Je důležité mít systém, který poskytne včasné intervence. Linky, kam se dá volat, místa, kam se dá zajít. Lidé, kteří odcházejí z léčeben, musí mít k dispozici skvěle fungující komunitní služby a plán léčby. Většinou, když se stane něco špatného, je to právě v období po odchodu z léčebny. Jenže většinou spíš ti lidé ublíží sami sobě, než někomu jinému.

Lidovky.cz: Máte nějaký důkaz, že to funguje?
Je velmi těžké odhadnout počet něčeho, co se nakonec nestane. Ale dobrý příklad je Nový Zéland. Jenže i tam se občas něco stane. Víte, můžete utratit jmění a snažit se zabránit té jedné tragédii, a mezitím 20 lidí zemře kvůli domácímu násilí. Ano, musíme být velmi opatrní, a jak jsem řekl, dát lidem dobrou péči po tom, co odejdou z léčebny. Já sám jsem vyšetřoval několik úmrtí a vždy šlo o období po propuštění.

Lidovky.cz: Jak se dá zajistit, že lidé v komunitní péči budou dodržovat její pravidla? Lidé se bojí, že mezi nimi budou „běhat blázni“.
Lidé se vždycky bojí změny, to je všude. Musíte ji umět dobře komunikovat. My například máme chráněné bydlení naproti katolické střední školy. Začali jsme o tom mluvit ale 15 měsíců předem – se studenty, učiteli, rodiči. Jedna z věcí, kterou děláme, je, že zapojujeme všechny. Pořád připomínáme, že onemocnět může každý, může to být vaše máma, vaše sestra, bratr. Takže máme třeba kampaň „ARE YOU OK?“ (Jsi v pohodě? pozn.), kdy pobízíme všechny, aby se zeptali lidí okolo, třeba v práci. Už to dělají i dělníci na stavbách a to jsou hrdí a nebojácní chlapi. Umíte si to tady u vás představit? Taky lidi trénujeme v duševní první pomoci, třeba lidi v bankách, co udělat, když má někdo problém. Vzděláváme i studenty a učitele. Pak vytváříme dobré komunitní týmy a zvyšujeme tím bezpečí. Lidé mají v rámci léčby své povinnosti, a pokud je nedodržují, jdou zpět do léčebny. Pokud se něco vážného děje, voláme ambulanci nebo policii. Většina lidí má ale motivaci být v komunitní péči a já jsem neviděl, že by byli tzv. „utržení z řetězu.“ Většina lidí chce být co nejvíce v pořádku. Veřejnost se teď taky tolik nebojí. Je potřeba trpělivost, změna trvá. Ale pokud jde o útoky zdaleka nejhorší problém je alkohol.

Lidovky.cz: Jak nákladné jsou duševní nemoci pro společnost?
Ekonomické náklady jsou možná největší ze všech nemocí. Lidé bojují s duševní nemocí velice dlouho, není to jako infarkt. Většina lidí onemocní v mladém věku, to může znamenat 50, 60 i 70 let léčby. Deprese je v současnosti na druhém místě v tzv. globální zátěži nemocí (Global Burden of Disease, oficiální odhady WHO pozn.). Špatná efektivita léčby znamená, že se lidé nevracejí do pracovního procesu. Vyplácení důchodů nebo dávek je velmi drahé. Když lidé dostanou dobrou péči, vracejí se do práce, přispívají ekonomicky, mají kvalitnější život. Je v zájmu všech investovat do péče o duševní zdraví, protože nakonec se peníze ušetří. Já pracuji třeba s válečnými veterány, kteří mají trauma. Jsme schopni vrátit do práce dvě třetiny z nich. Jen na této malé skupině ušetříme 5,3 miliony dolarů ročně za hospitalizaci.

Lidovky.cz: Lidé pracující v psychiatrické péči se bojí ztráty zaměstnání. Jak se s reformou vyvíjel pracovní trh v Austrálii?
Od začátku reformy stoupl počet lidí pracujících v komunitních službách o 440%. Takže pokud se zavřou některé léčebny, budete nejspíše potřebovat všechny ty lidi, ne-li více. Největší problém je, že jsou zvyklí na nějaký systém a během reformy si musí zvyknout na jiný. Takže je potřeba je v téhle změně podporovat a vzdělávat.

Profesor David Crompton je ředitelem psychiatrických služeb v australském Queenslandu, respektovaným výzkumníkem a nositelem inovativních přístupů v péči o lidí s duševním onemocněním.

Lidovky.cz: Kritici komunitní péče tvrdí, že snížení počtu lůžek v léčebnách vede k bezdomovectví a kriminalitě.
Ano, to se může dít. Ale je potřeba si uvědomit, že lidé s duševní nemocí jsou častěji obětí trestných činů, než jejich pachatelé. Přechod je potřeba plánovat, nedělat to tak, že jeden den máte lůžka a druhý den se vypnou světla a zruší se. Naplánujete si fáze. Lidé jsou monitorování a podporováni v tom transitním období. V Austrálii jsou mezi bezdomovci lidé s duševní nemocí, to nepopírám, ale často jsou to lidé, kteří prostě nepřijdou s péčí do kontaktu nebo se bojí. Máme týmy, kteří za nimi jdou i pod most, sednou si a povídají si. Zajdou za nimi třeba i do aut, kde spí. V bezdomovectví hraje roli řada faktorů, drogy a alkohol, sociální faktory, není to jen o duševní nemoci. Ale pokud se zavírají léčebny a neinvestuje se do komunitní péče, je to problém.

Lidovky.cz: Je komunitní péče levnější?
V dlouhodobém horizontu myslím ano. Pokud máte systém, kde jsou lidé dlouhodobě v léčebnách, kde je jich stále více a stárnou tam, budete mít nedostatek lůžek a budete muset vybudovat nové léčebny. Ušetřené peníze ale nejsou jen v lůžkách, ale jsou i v počtu lidí, kteří se vracejí do práce a platí daně.

Lidovky.cz: Téměř 10 procent českých lékařů uvedlo, že duševní nemoc je projevem nedostatku vůle.
Ano, i v Austrálii nemá mnoho praktických lékařů potřebný trénink pro práci s lidmi s duševním onemocněním, ale zlepšuje se to. Myslím, že častý problém je, že lékař považuje řekněme rozvoj deprese za čistě biologickou věc a předepíše antidepresiva a člověk se má uzdravit. Ale lidé často spíše potřebují svoje problémy skutečně řešit, aby se nevracely pořád znovu. Je potřeba s nimi pracovat dlouhodobě.

Rozhovor byl pořízen v rámci projektu Mindset.