Odborníci byli nuceni připustit, že pouto mezi dítětem a rodičem je výsledkem péče, nikoli prenatální vazby. I sám John Bowlby později uznal, že udělal chybu, když ze svých teorií otce zcela vyřadil (do jeho výzkumu nebyli otcové vůbec zařazeni). Odborná veřejnost se tudížmohla pustit do nových a neprozkoumaných vod – do zkoumání otcovství.
Řekni to pořádně
Profesorka psychologie z Karlovy univerzity Lenka Šulová, žákyně a později i kolegyně známého dětského psychologa Zdeňka Matějčka, se otázkám raného vývoje a vazby dítěte s rodiči věnuje od roku 1985. Po revoluci začala jezdit do Francie a stala se členkou týmu Univerzity v Toulouse, který se na vztah matka–dítě a otec–dítě zaměřuje.
Rozdíly jsou podle Lenky Šulové zjevné. Matka se snaží dítěti věnovat plnou, ničím nerušenou pozornost, s dítětem má vytvořenou společnou mluvu, ostatnímu světu jen těžko srozumitelnou. Při kontaktu s otcem musí dítě vynaložit větší úsilí. Od něj dítě spíše uslyší například větu: „Řekni to pořádně, já ti vůbec nerozumím.“ Dítě větu musí opakovat tolikrát, dokud otec neporozumí a nevěnuje mu pozornost. „Otec tím vlastně dítě připravuje na náročnější formy komunikace s cizími osobami,“ poznamenává Šulová.
Čím větší varlata, tím horší otec, zjistila americká studie |
To je důvod, proč si otcové v odborné komunitě vysloužili přirovnání, že jsou „mostem, který přivádí dítě do společnosti“. S touto teorií přišla v roce 1975 psycholingvistka Jean Berko Glesonová z Bostonské univerzity, když zkoumala odlišnosti v komunikaci rodičů směrem k dítěti. „Naše výzkumy tuto teorii potvrdily. Máma je ráda, když dítě spí, nakrmí ho, když má hlad, konejší ho, zahřívá, mazlí, poskytuje mu zázemí. Ona je takový klidnící element,“ říká Šulová. Otce pak psycholožka nazývá vyzyvatelem, hybatelem, provokatérem. „Klidně dítě vzbudí, aby si s ním pohrál, nebo ho škrábe fousy, aby se chechtalo, různě s ním experimentuje.“
Rozdíly francouzský tým vypozoroval nejen v domácím prostředí rodin, ale třeba i v bazénu. Matky své děti ve vodě neustále kontrolovaly, jestli jim není zima, mazlily se s nimi a otáčely je k sobě, aby viděly jenom je. To otcové je nasměrovávali na ostatní, aby se dívaly, co dělají, a oni s nimi. Také dítě pokládali na hladinu, aby zkusili, jestli se potopí, vyhazovali je do vzduchu, aby zjistili, jestli se bude bát, a nebo je pocákali vodou, aby viděli, jak zareaguje.
A co na to dítě? Podle psycholožky dobře ví, co může očekávat od mámy a co naopak od táty. „Pěkně to bylo vidět, když jsme pozorovali děti v čekárně u doktora – za matkou šly, když se bouchly nebo se jim něco stalo. Za otcem se naopak vydaly, když se chtěly podívat z okna nebo jít do jiné místnosti – tedy když chtěly objevovat, zažít něco nového.“ Ukazuje se také, že výše zmíněné otcovské vlastnosti se pro dítě stávají důležité zejména v předškolním věku. Tehdy se dítě potřebuje od matky odpoutat a otec mu svou péčí, která je ležérnější než matčina, ale zároveň i direktivnější, když je to třeba, imponuje.
Tři generace, každá jiná
Radka Dudová ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, která se zaměřuje na sociologii rodiny a péči o dítě, v této souvislosti zmiňuje studii socioložek z Univerzity v Sydney Deborah Luptonové a Lesley Barclayové. Ty došly k závěru, že muži i ženy mají stejné předpoklady vytvořit si blízký a intimní vztah se svými dětmi prostřednictvím každodenní péče. Jelikož se ale o dítě obvykle stará žena, získává více znalostí a dovedností a postupně se v rodině stává „expertem na dítě“.
Táta jako most do života. Co dítěti přináší otec? |
„Jakmile se jeden z rodičů dostane do pozice odborníka, pro druhého se stává obtížné do jejich vztahu zasahovat a je delegován do funkce živitele a ochránce,“ tlumočí závěry australské studie socioložka. Do toho, jak je otec vnímán a jakou má v rodině pozici, zároveň vstupují i společenské podmínky a historické okolnosti dané doby. „Mateřství má výraznější biologický základ, který u otcovství není, a proto se jeví zdánlivě jako neměnné, i ono ale podléhá sociokulturním vlivům. Otcovství je oproti tomu tvořeno v podstatě jen kulturními očekáváními a sociálními normami té které doby a společnosti,“ vysvětluje Dudová.
V našich zeměpisných šířkách v současné době najdeme tři generace otců, jak je zmiňuje ve své loňské zprávě i pracovní skupina při Úřadu vlády, která se zabývá rovnoprávným postavením mužů a žen. Nejstarší žijící generace je generace „zakladatelů socialistických rodin“ narozených ve 30. letech minulého století, kteří se ženili a měli děti v 50. a na začátku 60. let. Následuje generace „normalizace“ – mužů narozených ve 40. nebo v 50. letech, kteří rodiny zakládali v 70. a 80. letech. A pak je tu generace „polistopadové změny“ – mužů narozených v 70. nebo na začátku 80. let. To jsou dnešní tátové malých dětí, kteří rodiny začali zakládat kolem roku 2000.
Každá tato generace má svou specifickou „generační zkušenost“. Ta nejstarší žila v době počáteční fáze plánovaného socialistického hospodářství, jehož součástí byl návrat žen do pracovního procesu. Z toho důvodu tu začaly fungovat různé služby, které jim měly starost o rodinu usnadnit, například jesle, školky, kolektivní stravování. To, že by muži v této době převzali část péče o děti, se neočekávalo.
Prostřední generace zažila zcela jiný typ socialistické rodinné politiky. Stát se tehdy rozhodl rodiny s dětmi štědře podporovat – prodloužením mateřské dovolené, zvýšením mateřských dávek, rodičovského příspěvku či zavedením novomanželských půjček. Ani v této době se ale nevyžadovalo větší zapojení mužů do péče. Navíc se velmi často stávalo, že když se jim narodilo první dítě, byli zrovna na vojně a miminkovský a batolecí věk potomka vůbec nezažili.
Pro nejmladší generaci je typické zakládání rodiny nejdříve kolem třicítky. Ale to není jediná změna. „Zcela novou a bezprecedentní zkušeností napříč stávajícími generacemi mužů je možnost či dokonce nutnost většího zapojení se do péče o děti a o domácnost,“ stojí ve zprávě. Co může dnešním třicátníkům chybět, jsou pozitivní vzory, s nimiž by se mohli jako pečující muži identifikovat, upozorňuje dále vládní materiál. Pro muže nejstarší a prostřední generace může být navíc obtížné pochopit pečovatelskou snahu jejich vnuků respektive synů a pro ty nejmladší zase bývá obtížné porozumět tomu, že se o tuto péči jejich otcové a dědečci nechali připravit.
Den otců a Josefů
Zájem o muže v roli otců se v posledních dvou dekádách zintenzivnil. „Otcovství se stalo svébytným fenoménem, který je studován a diskutován jak z vědeckých pozic, tak z pozic těch, kdo tuto zkušenost sdílí,“ potvrzuje Dudová. Téma proniká i na vládní úroveň. Některé státy se otce snaží zrovnoprávnit a umožnit jim trávit se svými potomky více času, jiné se naopak těmto snahám vyhýbají. Touha zviditelnit se a zrovnoprávnit otce vychází ale i od samotných otců.
V Česku se sdružují zejména v Lize otevřených mužů, která se mimo jiné snaží propagovat oslavy Dne otců, který připadá na třetí víkend v červnu. Obliba tohoto svátku není v České republice příliš velká – spíš se jej chytají obchodníci, aby prodali více zboží v podobě nejrůznějších dárků pro táty. Dříve u nás otcové oslavovali, alespoň neoficiálně, spíše na svátek Josefa (19. březen je svátkem otců v latinskoamerických zemích, Itálii nebo Španělsku).
Den otců je naopak velmi populární v Americe, odkud se rozšířil i do ostatních zemí. S nápadem vzdát hold otcům tu přišla Sonora Smart Doddová. První oslava Dne otců se konala v městečku Spokane ve státě Washington 19. června 1910 na narozeniny Sonořina ovdovělého otce, který se staral o ni a její čtyři sourozence. V roce 1966 prezident Lyndon Johnson nechal zapsat Den otců do kalendáře a o šest let později z něj Richard Nixon udělal státní svátek.
Budu tátou, až budeš mluvit Blízkost otce může být prospěšná, i když se rodina nakonec rozpadne. Ukazuje se, že vztah, který si vytvoří v raném období se svým dítětem, funguje jako závazek, který povzbuzuje muže k zodpovědnosti za tvora, kterého přivedli na svět. „Ve Švédsku, kde je část rodičovské dovolené rezervována pro otce, výzkumy ukazují, že muži, kteří strávili nějaký čas doma se svými malými dětmi, méně často po rozvodu přerušují s dětmi kontakt,“ poznamenává Radka Dudová. Inspirací by mohl být i Island, kde jsou muži několik měsíců na rodičovské dovolené povinně.
Důkazem, že se muži i pohled na ně mění, budiž i to, že kdysi od nich Lenka Šulová často slýchala, že se stanou táty, až se s nimi jejich dítě domluví. To už dnes neslýchá.
Muži si jsou své důležitosti více vědomi než dříve. Když Šulová s kolegy porovnávali české muže s francouzskými, všimli si, že Francouzi mají více otcovského sebevědomí (důvodem může být, že placená mateřská je ve Francii jen pár měsíců a častěji než u nás se tam objevuje model, kdy s dítětem zůstává doma otec, pokud mu to jeho práce umožní).
K tomu psycholožka dodává: „U nás stále ještě přežívá pohled, že je to žena, která je ta důležitá, je vychovatelkou a otec ji jen zastupuje, když je třeba. A to je chyba. Každý rodič má svou svébytnou roli a vzájemně se doplňují.“
