Jak se vám obecně jeví perspektiva či ideál důstojného konce života v současné české společnosti?
Těžko hledám jednoduchou odpověď. Myslím, že ideál důstojného konce života jde od postoje "ať to se mnou šlehne, hlavně, ať je to rychle a nebolí to", přes pocit "hlavně nechci obtěžovat", až po společné prožívání konce života v širší či užší rodině v "domácím prostředí".
Kde jsou největší mezery v systému, případně legislativě, které umírání v domácím prostředí brání?
Hlavní slabinu vidím v dosud nepřekonaném resortismu – oddělení zdravotní a sociální péče. První drobná propojení začínají fungovat díky zákonu o sociálních službách, ale v míře zcela nedostatečné. Provázení umírajících a jejich blízkých vyžaduje skutečně celostní přístup. Jde jak o péči zdravotní (často tlumení bolesti, nejrůznější zákroky k zajištění výživy či vyměšování aj.), tak o péči duchovní, psychologickou, provázení ve věcech administrativních a další a další. A takto ucelený přístup není ochoten financovat ani jeden z resortů, ba co více, v době nedávné si péči o umírající ministerstva vzájemně přehazovala.
Při čekací lhůtě až osm let je asi obtížné se k vám do Domova dostat k dlouhodobému pobytu. Vaše asistenční služby jsou výhradně sociální, ne zdravotní. Je obvyklé kombinovat je s některými službami zdravotními (např. typu home care?) u jiných organizací?
Naše osobní asistence prošla v minulém roce rekonstrukcí. Její nový úkol je právě mapování dostupných služeb a postupně pracujeme na tom, aby osobní asistent, případně sociální pracovník či pracovnice v osobní asistenci, plnili i roli koordinátora péče (home care, zajištění stravy aj.). Stabilního partnera například v oblasti home care zatím nemáme, snažíme se péči "šít na míru". Pro péči o umírající je však nezbytná součinnost mnohem více prvků – klienta samotného, rodiny, praktického lékaře, specialistů, sociálních pracovníků, zdravotníků. Zatím takto široký záběr má jen málo organizací. Optimální by bylo navíc to, aby každá složka péče byla financovaná z jiných zdrojů. Teoreticky to možné je, v praxi vítězí onen resortismus.
Spolupracují s vámi aktivně i praktičtí lékaři klientů?
Obecně – ano. Naším snem je spolupráce se specialisty, kteří by byli ochotni základní vyšetření přijít udělat k nám do Domova. To je ale, obávám se, hudba daleké budoucnosti.
Je nějaký typ služby starým nebo umírajícím lidem, který výrazně často chybí v obecně nabízené škále? Anebo služba, která je trvale přetížená a nedostupná?
Myslím, že mohu klidně říci, že chybí služby všech typů. Případně jsou nedostupné, protože jejich kapacita je plně využita. Ať již jde o osobní asistenci, stacionáře, domovy pro seniory, nebo hospice.
Čeho je však fatální nedostatek – to jsou služby zaměřené na seniory s demencí, zejména Alzheimerovou chorobou. Péče o klienty trpící tímto onemocněním je zcela specifická, a proto ji není možné poskytovat například v běžných domovech pro seniory. Typologie služeb v zákoně tomu říká například domov se zvláštním režimem.
Můžete jmenovat konkrétní příklad potíží, s nimiž se potýkají služby pro pacienty s demencí?
Péče o seniory s demencí vyžaduje mnohem užší propojení sociální a zdravotní péče, na které systém služeb zdravotnických ani sociálních není připraven. Jako příklad může sloužit téma podávání léků – za zdravotní výkon je považováno takové podání léku, kdy zdravotník musí lék pacientovi podat do úst a případně pomoci jej polknout.
U klientů s demencí není třeba lék podat do úst, je třeba převzít kontrolu nad správným načasováním aplikace léku a kontrolovat správnost léku dle ordinace. Takže – zdravotní pojišťovna odmítá v našem případě proplácet podání léku klientům s demencí, přestože za správné podání léku zodpovídáme.
Jak můžete či nemůžete poptávku po různých službách uspokojit vy sami?
Poptávka výrazně převyšuje naše možnosti. Hlavním limitujícím prvkem jsou peníze – ve chvíli, kdy udržení služby je odkázané na každoroční žádání o peníze, je náročné vůbec udržet stávající rozsah služeb. Jako příklad může sloužit současná situace – v návrhu státního rozpočtu je na dotace do sociálních služeb vyčleněno pouze 45 % letošní částky. Máme takovému signálu rozumět tak, že služeb není třeba a my máme polovinu kapacity zrušit?
Pomáhá některá z asistenčních služeb, které provozujete, klientům, kteří umírají doma?
V současné době patrně pouze stávajícím klientům. Díky financování z roku na rok je obtížné vytvořit širokou základnu spolupracovníků. A v péči o umírající často hraje roli čas.
Jakým způsobem a v jakých podmínkách můžete zajistit důstojné umírání klientům s dlouhodobým pobytem přímo ve vašem Domově? A nakolik vám to umožňuje či neumožňuje statut nezdravotnického zařízení?
Se stávající situací nejsme úplně spokojeni – máme převahu vícelůžkových pokojů. Tím je omezena možnost vytvořit potřebné soukromí, dát možnost rodině být se svým blízkým 24 hodin denně. Máme plány, jak podmínky vylepšit, změnit. Je to otázka velké změny Domova, snížení kapacity, rozšíření jiných služeb (asistence aj.).
Taková změna však potřebuje čas a peníze. Díky statutu sociálního zařízení je potřeba velice pečlivě vyjednávat ze všemi, kdo jsou do péče na konci života zapojeni – klient, rodina, lékaři, pečující tým. Doprovodit umírajícího je možné jenom v atmosféře velké vzájemné důvěry a spolupráce.
