S jakou myšlenkou Domov svatého Karla Boromejského po roce 1989 vznikl?
Náš Domov ve své historii před rokem 1950 sloužil jako ženská věznice. Naše sestry působily jak zde, tak i v mužských věznicích (Mírov, Valdice apod.). Jednak svou práci braly jako poslání, jednak si osvojily dobrou metodiku v práci s odsouzenými a dobrotou i pevností dosahovaly dobrovolné spolupráce těch, kteří jim byli svěřeni.
Po sametové revoluci se na naši Kongregaci obrátili zástupci z řad bývalých politických vězňů, kteří prožili těžká léta v komunistických kriminálech. Žádali, aby se boromejky vrátily aspoň do jedné věznice a jejich práce byla příkladem humánního přístupu k odsouzeným.
Kongregace a řády však byly po čtyřicet let systematicky likvidovány, dorost vyrůstal tajně a v minimálním počtu. Žádná ze sester nemá příslušné vzdělání pro to, aby mohla působit v dnešní Vězeňské službě. Při společných debatách vznikl nápad – když máme dnes většinu sester zdravotnic, co tedy zařídit v domě péči o nemocné, na níž by se nějakým způsobem podílely i odsouzené ženy? Tato myšlenka se ujala a postupně uskutečnila.
Má podobná myšlenka někde obdoby? Měly jste nějaké zahraniční nebo historické vzory?
Pro myšlenku propojení zdravotnického a vězeňského zařízení současně, kde o obě skupiny potřebných lidí pečují jak sestry boromejky, tak i civilní personál, neexistoval žádný vzor. Je to pilotní projekt, ojedinělý nejen v rámci ČR, ale i Evropy, který se osvědčil.
Ženám ve výkonu trestu poskytujeme všestranné pracovní možnosti: v úklidu, v kuchyni, v prádelně, na zahradě. Nejen v práci, ale také v době volnočasových aktivit pomáhají při různých kulturních akcích, některé samy pořádají (koncerty s klavírem a zpěvem, hrají divadlo pacientům apod.). Pro vybrané ženy organizujeme dvakrát ročně akreditovaný sanitářský kurz a absolventky pomáhají přímo u nemocných jako sanitářky. Díky tomu se tak o nemocné stará více pracovníků než na obvyklých LDN a můžeme poskytovat lepší péči.
V současné době se Vězeňská služba stále více snaží zvyšovat procento zaměstnanosti odsouzených – ale takovéto propojení nikde jinde není. Naše specifika vyplývají právě z tohoto širšího záběru a navíc z náročné kombinace zdravotních a sociálních lůžek. Na jedné straně musíme sledovat zákony o výkonu trestu a spolupracovat s Vězeňskou službou, na druhé straně udržovat dobrou úroveň péče o pacienty, sledovat požadavky zákona o sociálních službách – a v neposlední řadě pečovat o personál, aby při náročné práci neztrácel motivaci a soudržnost.
Komu všemu je váš ústav určen?
Náš Domov je z větší části své lůžkové kapacity zdravotnickým zařízením s lůžky následné a dlouhodobé péče, z jedné třetiny kapacity poskytovatelem sociálních pobytů a také poskytovatelem další sociální služby – denního stacionáře.
Na lůžka LDN jsou přijímáni pacienti například po pobytu na akutním lůžku v nemocnici, kam se dostali pro nemoc nebo úraz. Potřebují ještě určitou dobu, než se jejich zdravotní stav stabilizuje, aby se mohli vrátit domů. Po tuto dobu není, kdo by se o ně doma staral, anebo jejich stav ještě vyžaduje péči zdravotníků, která přesahuje možnosti například pečovatelské služby nebo služeb Home care. Po kratším či delším pobytu (vždy přechodného, nikdy trvalého charakteru) buď odcházejí do domácí péče, nebo do jiného zařízení. V případech, kdy se jejich zdravotní stav zhorší natolik, že přechází do terminálního stadia, už pacienty nikam nepropouštíme, ale poskytneme citlivou hospicovou péči.
U pobytů sociálních, takzvaných odlehčovacích, většinou převažují důvody sociální – například respitní pobyty, kdy si pečující osoba potřebuje odpočinout nebo absolvovat lázně, nebo onemocní a podobně a dotyčný senior nemůže být doma sám. Buď je nesoběstačný po fyzické stránce, nebo psychické – nejčastěji obojí.
Denní stacionář poskytuje denní pobyt rovněž pro nesoběstačné seniory, jejichž rodině záleží na tom, aby je nemuseli umísťovat do trvalých zařízení – avšak po dobu, kdy jsou sami v práci, potřebují pomoc s péčí o své blízké, kteří takto zůstávají ve své rodině.
Koho přijmout nemůžete?
Na lůžkové oddělení nelze přijmout pacienta, jehož zdravotní stav vyžaduje péči nemocnice. Posouzení zdravotního stavu provede před přijetím náš lékař.
Dále nelze přijmout pacienta, u něhož se projevy demence jakéhokoliv typu projevují například neklidem, blouděním, dezorientací a jinými způsoby narušujícími kolektivní soužití s ostatními pacienty. Je to z toho důvodu, že lůžková část je otevřená, bloudící pacient může teoreticky snadno opustit budovu a ublížit si.
Do denního stacionáře můžeme tyto nemocné přijmout, opět záleží na posouzení dokumentace lékařem a na sociálním šetření.
Zmínila jste se, že Domov poskytuje také hospicovou péči pacientům, kteří se u vás léčí. Zeptám se tedy na vaši zkušenost: Co je podle vás nejdůležitější v přístupu k umírajícím – ze strany profesionálních zdravotníků a ze strany jejich blízkých? Jak mohou navzájem spolupracovat?
Náš Domov pečuje o umírající často, ale ne výlučně. Zdravotnický personál se především motivuje spokojeností a zlepšováním stavu mnoha pacientů – a pak unese i náročné chvíle u umírajících, kdy už naděje pro zlepšení není. K této práci je třeba především sám v sobě obnovovat cíl, pro který v této službě vytrvávám, dozrát a dorůst k přijetí smyslu vlastního života a vlastní smrti – a pak mohu podporovat umírající i jejich příbuzné. Personálu pomáhají také různé formy vzdělávání – semináře, přednášky – a také přátelská atmosféra v kolektivu, kde jeden povzbuzuje druhého.
V této službě je nám rovněž velkou oporou duchovní péče, o niž se stará kaplan pro nemocné, který bydlí v domě. Spolu se sestrami boromejkami doprovázejí umírající, aby nebyli osamoceni, podporují laskavým přístupem taky příbuzné i personál. Sami umírající pacienti se mnohokrát mnohem dříve vyrovnávají se svým stavem než jejich příbuzní, těm je třeba pomáhat, aby dospěli k vyrovnanému přijetí.
Jak těmto rodinám pomáháte?
Příbuzné doprovázíme i po smrti jejich blízkých – sociální pracovnice nabízejí komplexní pomoc s vyřízením všech záležitostí, včetně možnosti rozloučení v našem Domově i s posezením shromážděné rodiny u pohoštění, aby nemuseli hned odjíždět někam do města. To jim vždycky hodně pomáhá.
Pokud se například pohřeb koná v našem kostele a rodina prožije tento den s vědomím naší podpory, jsou velmi osloveni, a když jim později zemře někdo jiný, opět prosí o možnost rozloučení u nás. Každý rok také během listopadu organizujeme společnou vzpomínkovou bohoslužbu za všechny naše zemřelé pacienty a zveme na ni jejich příbuzné osobním dopisem. Potom je připraveno skromné pohoštění, při němž si příbuzní mohou zavzpomínat na své drahé spolu se zdravotními sestrami, které se setkání zúčastní. Přicházívá vždy hodně lidí, jsou za tuto možnost velmi vděční a prožíváme to všichni v moc krásné atmosféře.
Ve vypjaté situaci, kdy někdo blízký umírá, často lidé nevědí, kde hledat pomoc. Kam se mohou rychle obrátit, pokud například nežijí v hlavním městě a potřebují s péčí o umírajícího pomoci nebo poradit?
Záleží, ke komu máte důvěru, u koho tušíte, že najdete pomoc. Někdo shromáždí rodinu, jiný volá svému psychologovi, jiný hledá známého lékaře, opět jiní – pokud jsou dobře informovaní, že léčba je dobře nastavena a že jejich nemocný potřebuje už jen a především duševní a duchovní pomoc, zavolají kněze. Formy pomoci pacientovi i příbuzným by se měly doplňovat.
Myslíte, že dobrému umírání v současné české společnosti a zdravotnickém systému něco trvale či sveřepě brání – ať už jsou to předsudky, anebo systém zdravotnictví?
Myslím, že postoj, který každý z nás má vzhledem k umírání a smrti, závisí na základním postoji k životu a jeho smyslu vůbec. K dobrému postoji člověk normálně dozrává a hodně mu napomáhá jak výchova, tak příklady druhých. A podle toho, jak se mu to daří, dokáže přijímat, či naopak odmítat existenci smrti, brání se jí i tím, že myšlenku na ni vytlačuje do podvědomí, a když se přesto logicky dostává do konfrontace se vším, o čem nechce ani přemýšlet, nepomůže mu to, jen tím vším více trpí.
Jaký je v tomto ohledu postoj vašeho personálu?
V našem personálu je menšina věřících lidí, a přesto tady převládá pozitivní atmosféra. Snažíme se svým postojem vydávat svědectví o tom, že smrt nepovažujeme za katastrofu, za zmar, za konečný zánik, ale za přirozenou součást života, na niž připravujeme naše nemocné, pomáháme jim na této cestě doprovázením – a zároveň s ní klidně počítáme i ve svém vlastním životě.
K tomuto pojetí nelze nikoho donutit. Mohou se vytvářet různé standardy péče o umírající – ale ony samy nezajistí skutečně dobrou péči. Vždycky jde na první místě o to, k čemu ten zdravotník či doprovázející člověk sám dorostl, jakou má motivaci, přesvědčení a podobně. Je otázkou, jak lidem v tomto směru pomáhala atmosféra, výchova, vlivy ve společnosti, která byla dříve mnohem více křesťanská – co v tomto směru způsobila desetiletí vymývání mozků tvrzeními, že náboženství je opium lidstva a podobně, jak společnost vnímá umírání a smrt dnes, k čemu vychováváme děti a mladé lidi obecně...
Jak tuto společenskou atmosféru vnímáte?
Kdo dnes vzdělává a vychovává zdravotníky, motivované a vybavené k tomu, aby dobře pomáhali umírajícím? O čem se společnost baví? Ne o vzdělávání a motivování lidí, kteří by pečovali o umírající, ale o eutanazii. A ty debaty se neustále točí v tom smyslu, že vnímají smrt jako nežádoucí, jako problém, hledají řešení, jak od tohoto problému utéct, jak si pomoct…..a jsou to vlastně projevy vlastní bezradnosti v této oblasti a projevy potlačované vnitřní frustrace, protože víme dobře, že i nás samých se to týká, byť někdy v "budoucnu", o kterém nevíme, kdy přijde…
Opomíjení těchto věcí se možná promítá i do systému financování zdravotnictví, které péči o umírání nijak zvlášť nepodporuje.
Systém financování je věc další – a taky důležitá. Ačkoliv už existuje více než deset hospiců a četná svědectví dokazují, že jejich služby jsou nesmírně dobré, dosud nebyl dohodnut dostatečný systém financování této péče. Provoz na hospicových lůžkách je vzhledem k závažným zdravotním stavům, drahým lékům a podobně nákladnější než na lůžkách běžné dlouhodobé péče. Přesto systém financování není dořešen. Hospice jsou přímo závislé na dotacích, které jsou nenárokové – mohou být klidně přiděleny jen z části nebo vůbec a pak, kdyby nebylo sponzorské pomoci, rychle by jejich služba skončila.
Kdo nese největší finanční zátěž v péči o umírající a od koho získává finance váš domov?
Každé zařízení je financováno způsobem odpovídajícím druhu, účelu, registraci. Lůžka LDN hradí pojišťovny, sociální pobyty jsou hrazeny podle zákona o sociálních službách. Náklady na umírajícího pacienta u nás převyšují oba tyto zdroje. Abychom udrželi naši službu, usilujeme o získávání doplňkových zdrojů pomocí fungujícího fundraisingu.
Oslovujeme veřejnost, sledujeme grantový kalendář, organizujeme kulturní akce a informujeme o naší službě, komunikujeme s různými dárci individuálními i firemními. Domov je zároveň vyhledáván zdravotními školami na praxe studentek, jejich vyučující vědí, že se tu kromě znalostí naučí hezkému vztahu k pacientům. Četné exkurze jsou rovněž příležitostí oslovit mladou generaci a ukázat jim, jak i stáří může být krásné, když se postaráme o pěkné prostředí a laskavou péči.
Důležitá je také volba vhodného zařízení nebo služby pro různé diagnózy a různé rodinné situace – jaká je podle vašich zkušeností současná škála nabídek a jsou v ní nějaké podstatné mezery?
V rozlišení vhodného zařízení by měl pomoci především lékař – praktický nebo ošetřující v nemocnici. Sdělit šetrně, ale pravdivě informace a poradit, co dál, například že pro nemocného je výhledově třeba podat žádost o hospic. Problém je, že v Praze je hospic jediný s nevelkou kapacitou – a přijímá pouze pacienty s onkologickou diagnózou. Je však mnoho jiných, kteří se ocitají v závěrečné fázi života. Nemocnice je propouštějí, protože potřebují lůžka pro akutní péči. Oddělení následné péče jsou plná….
Velmi často se nemocní i rodiny dostávají do velkých úzkostí. Fungují sice různé formy pomoci při domácí péči – ale například u některých druhů mobilních služeb se nepodávají infuze – a to je problém. Nemocného, který už nemůže přijímat jídlo ani tekutiny, nemůžeme nechat zemřít žízní.
Musí být zajištěna stálá přítomnost člena rodiny – ale co když to prostě není možné?
Těžkých situací je tak velmi mnoho. Odtud vznikají přesmutná vyjádření, že "tam a tam ohradili nemocného plentou a čekali, až to skončí"...
Podstatné mezery vznikají v myslích těch, kdo mají v rukou možnosti rozhodovat o důležitých věcech ve společnosti – a tam často nacházíme neochotu podpořit tuto službu.
Každý hospic, který v naší republice vznikl, musel být doslova probojován... a všechny zápasí neustále o to, aby jejich existence a služba byla zachována.
Spolupracují tato zařízení navzájem, aby se v pravý čas člověku dostalo adekvátní péče? Spolupracujete kromě řádové nemocnice Pod Petřínem i s jinými nemocnicemi – a pokud ano, jak se to daří?
Nemohu mluvit za jiná zařízení obecně, jestli spolupracují nebo ne. My se o to snažíme.
Například tím, že když k nám z jakékoliv spolupracující nemocnice přijde žádost o přijetí nemocného, probereme je všechny, stanovíme pořadí a snažíme se jich přijmout co nejvíce a právě ty nejvíce nemocné co nejdříve. Probíhá to tak, že všechny telefonické i osobní dotazy a žádosti prošetříme, získáme potřebné lékařské zprávy a vyplněné žádosti, sociální pracovnice provedou s rodinami sociální šetření – a pak v týmu pravidelně všechny informace vyhodnocujeme a obsazujeme lůžka podle volné kapacity.
Pak hned podáváme zprávu rodinným příslušníkům, a pokud jejich nemocný nemohl být přijat, poskytneme poradenství, co a jak dál.
Léčebny dlouhodobě nemocných jsou v obecném povědomí vnímány jako nedůstojné čekárny na smrt - jistě je to představa příliš paušální a zřejmě i nepřesná. Jak a v čem lze reputaci léčeben zlepšit a kde hledat nápravu - u zdravotnického personálu, ve financování, nebo například také v přístupu rodin?
Lze opakovat jen to, že pověst každého zařízení tvoří její personál.
Vyřešit způsob financování je úkolem odpovědných osob. Podstatné je vychovat a vzdělat jak zdravotníky, tak sociální pracovníky, ale i lékaře, aby dokázali být nápomocni pacientům i rodinám. Vzpomínám si na jednu z přednášek MUDr. Marie Svatošové v Domově. Náš personál naslouchal pozorně, bylo hodně dotazů. Přítomná lékařka, žena středního věku, po skončení tiše povídala: "Tak takhle jsem to na medicíně nikdy neslyšela…"
Je možné, aby v takové léčebně aktivně pomáhali příbuzní nemocných?
U nás nejsou žádné návštěvní hodiny, příbuzní mohou přijít kdykoliv, i večer. U umírajících mohou strávit noc či část noci. Snažíme se jim pomoci i tím, že s nimi hovoříme, abychom jim v míře, v jaké to sami dokážeme, pomohli umírání jejich blízkého přijmout.
Pokud jsou ve fázi odmítání nebo hluboké beznaděje, vlastně ztěžují svým blízkým odchod.
Smutek a slzy jsou přirozené a oprávněné, lidé o tom, co prožívají, potřebují hovořit.
Je potřeba jim věnovat čas natolik, nakolik při své práci stačíme.
