LN Jak vznikla myšlenka vydávat Lidové noviny?
Přišel s tím Jiří Ruml, jehož k tomu inspiroval Ladislav Lis, který říkal, že už by se něco takového mělo zkusit. Na oslavě narozenin Jiřího Dienstbiera na jaře 1987 jsme se dohodli, že začneme něco takového připravovat. Pak bylo ještě několik schůzek, dvě z nich se odehrávaly u Václava Havla na nábřeží. Někteří lidé tomu nevěřili, mysleli si, že to estébáci rozmetají po prvním čísle.
|
Obnovené Lidové noviny slaví 20 let více |
LN K osvědčené značce Lidové noviny jste se uchýlili intuitivně, nebo v tom byl nějaký program?
Lidové noviny měly za první republiky výbornou pověst. V roce 1968 se je pokusil obnovit A. J. Liehm - měl jsem v nich tehdy také pracovat a dodnes mám někde jmenovací dekret. Po invazi z toho samozřejmě sešlo. Takže šlo o takové logické navázání.
LN Jak probíhala výroba?
Projektováno to bylo tak, že zvlášť bude redakce a zvlášť technické výrobní složky. Ty měl obstarávat Zdeněk Pinc a Jan Vít. Hned při prvním nultém čísle na podzim 1987 vznikly velké konflikty, protože oni zasahovali neúměrným způsobem do textů. My jsme ale museli autorům garantovat, že pokud budeme nějak podstatněji zasahovat do článků, dáme jim to vědět. Třeba Zdeněk Urbánek trval na tom, že to musí být vytištěno tak, jak to napsal. Místo Pince a Víta tak nakonec výrobu zajišťovali hlavně Vladimír Mlynář, Jan Dobrovský a Jan Ruml. Celé to bylo trochu zakonspirováno, aby redakce, výroba a distribuce byly od sebe odděleny.
LN Muselo to být časově velmi náročné. Jak jste to vše zvládal?
V březnu 1988 jsem opustil zaměstnání a žil z úspor, které jsem měl našetřeny na úpravu domu. StB mi samozřejmě vyhrožovala stíháním za příživnictví, ale já jsem věděl, že pokud doložím, že žiju ze svých peněz, tak se nemůže nic stát. Když mi peníze začaly docházet, tak jsem dostal půlroční stipendium z Masarykovy nadace z Londýna. První peníze - 60 liber na měsíc -mi ale přišly, až když jsem už seděl na Ruzyni.
LN Jakou roli v tom hrála redakční rada?
Její role byla zaprvé hodnotitelská a zadruhé se tam domlouvaly komentáře. Jednou za měsíc v neděli se rada, včetně bratislavských a brněnských členů, scházela na Vinohradech u Ladislava Hejdánka. Občas někdo chyběl, ale většinou byla alespoň dvoutřetinová účast.
LN S jakým technickým vybavením jste to celé zvládali?
Vydávání umožnilo také to, že nedlouho předtím se k nám konečně dostaly kvalitní rozmnožovací aparáty - kopírky s velkým výkonem, které se daly jednoduše stěhovat. Po třech měsících přišel výborný IBM elektrický stroj, kde bylo několik typů písma. Ale počítače jsme neměli nikdy.
LN Jak jste to celé financovali?
Měli jsme takového hospodáře, byl jím Richard Urx, a ten měl vkladní knížky, na které přicházely nějaké peníze, hlavně z Nadace Charty 77 ze Stockholmu a také od Jiřího Pelikána, a ty se používaly na nutné náklady. Platilo se v podstatě jen písařkám a tiskařům, kteří si museli sami v maloobchodě kupovat třeba papír.
LN Když dnes samizdatové LN pročítáme, zaujme pozvolné otvírání do tzv. šedé zóny, stále v nich nacházíme více autorů, kteří nepatřili do okruhu disentu. Byl to záměr?
Snažil jsem se o to od začátku. Dával jsem prostor lidem, kteří sice nepatřili do disentu, ale byli nekonformní.
| Rudolf Zeman (*1939) |
| vystudoval knihovnictví, pracoval jako novinář. Po srpnu 1968 byl vyloučen z KSČ, dalších dvacet let pracoval jako dělník v uranových dolech a jako čistič výloh. Jeden z prvních signatářů Charty 77. Spoluzaložil samizdatové LN. V říjnu 1989 byl spolu s Jiřím Rumlem kvůli LN zatčen a obviněn z pobuřování. V letech 1990-1991 byl šéfredaktorem deníku LN, v letech 1990-1998 syndikem Syndikátu novinářů ČR. |
Sledovali jsme to, ale uvědomovali jsme si, že takové technické vybavení, společenské podmínky a autorské zázemí mít nebudeme. Takže jsme Poláky obdivovali a zároveň jim trochu záviděli.
LN Pociťovali jste tlak ze strany moci?
Když jsme se po druhém nultém čísle sešli u Heleny Němcové, abychom se domluvili na dalším postupu, tak oni to už sledovali a před domem nás zadrželi a začali vyhrožovat. Pak to monitorovali a v říjnu 1989 nás zavřeli.
LN Měli jste nějaké spojení s děním venku?
Ne, byl jsem celých těch sedm týdnů zcela odříznut. Na cele jsem byl s takovým notorickým podvodníčkem, který se mi později přiznal, že byl na mě nasazen jako bonzák. Pro sichr tu celu navíc odposlouchávali. Ještě tehdy dělali takové sviňárny, jako že tři týdny bránili mé ženě, aby mi přinesla prášky na hypertenzi. To už jsem měl tlak 230 na 160. První výslechy jsem měl až po sedmnáctém listopadu a ve stejné době jsem se z Rudého práva dozvěděl, že se něco děje.
LN Kdy vás propustili?
V noci z pětadvacátého na šestadvacátého listopadu, někdy kolem půl jedné ráno, což byl další naschvál. Ráno jsme byli v Laterně Magice, odkud nás vyvezli jak medvědy na Letenskou pláň, kde byla ta druhá velká demonstrace. Vládla tam velká nervozita, Václav Havel mi říkal, že jsou zprávy, že by mohla zasáhnout armáda. Pak jsme udělali poslední číslo Goodbye samizdat a začaly diskuse, co dělat dál. My s Rumlem jsme prosazovali, abychom co nejdříve přešli na normální deník, což se stalo na začátku dubna 1990.
LN V komentáři Obležená společnost v září 1989 citujete z přísně tajného výzkumu, který pro vedení strany uskutečnil statistický úřad. Jak jste se k tomu materiálu dostali?
To si již nepamatuji. Ale věděli jsme, že jde o prověřené údaje. Tenhle článek - zejména pasáže o KGB - estébáky velmi rozzuřil a byl pravděpodobně jednou z příčin mého zatčení.
