LN Koncem loňského roku získal váš tým Cenu ministra zdravotnictví za projekt zaměřený na pacienty po cévní mozkové příhodě. O čem byl?
Sledovali jsme u nich výskyt základních rizikových faktorů. Zajímalo nás, nakolik se jim v praxi daří dodržovat doporučení pro sekundární prevenci, která je mohou ochránit před další mozkovou příhodou. A zároveň jsme u těchto nemocných zjišťovali i dlouhodobou životní prognózu.
LN Podle jakého klíče jste pacienty vybírali?
Projekt probíhal v Thomayerově nemocnici v Praze a ve Fakultní nemocnici v Plzni. Vybrali jsme 736 pacientů, kteří byli v těchto dvou zdravotnických zařízeních hospitalizováni v letech 2009–2012 pro první ischemickou cévní mozkovou příhodu. Na ambulantní vyšetření, které proběhlo asi 16 měsíců po této příhodě, jich dorazilo kolem 70 procent. Zbývající buď zemřeli, nebo se pro svůj zdravotní stav nemohli dostavit.
Při mrtvici jde o minuty. Polovina pacientů přijíždí pozdě |
LN Jaké byly nejčastější rizikové faktory?
Především vysoký krevní tlak, s nímž se po cévní mozkové příhodě léčili téměř všichni pacienti. Přesto se u poloviny z nich nedařilo dosáhnout doporučených hodnot. Podobně tomu bylo i u poruch metabolismu tuků. Také v tomto případě se více než u poloviny z nich nepodařilo dosáhnout alespoň minimálních cílových hodnot. Třetina pacientů měla cukrovku a mnozí prodělali v předchozích letech také onemocnění srdce a cév. Poněkud zarážející bylo, že třetina z nich navzdory prodělané příhodě kouřila.
LN Čím to, že pacienti stále trpí vysokým tlakem a cholesterolem, i když užívají léky?
Podle mého názoru to souvisí s tím, že péče o tyto pacienty není u nás systematická. Třeba nemocní po infarktu myokardu jsou převážně sledováni kardiology, zatímco ti, kteří prodělají cévní mozkovou příhodu, zůstávají obvykle jen v péči praktických lékařů. Podle srovnávacích souborů je u nich úroveň kontroly rizikových faktorů horší než u pacientů po infarktu. Částečně to ovšem může souviset i s nepoznanou depresí, která bývá u těchto pacientů velmi častá, nebo s poruchou poznávacích a paměťových funkcí. Tito lidé pak často tvrdí, že užívají léky, i když ve skutečnosti léčebný režim nedodržují.
LN Kteří pacienti mají po mrtvici nejlepší prognózu?
Prokázali jsme, že to jsou nemocní s nadváhou nebo obezitou, zejména pokud nepatří k diabetikům, nekouří, jejich hodnoty krevního tlaku nejsou ani příliš vysoké, ani příliš nízké, a krevní lipidy se daří léčbou příznivě ovlivňovat. Hodně ovšem záleží i na tom, zda se jim včas dostane odpovídající terapie a také rehabilitace. Výhoda nadváhy spočívá v tom, že po cévní mozkové příhodě může následovat necílené hubnutí, které zhoršuje stav pacienta.
LN Kdy je nejlépe začít s rehabilitací?
Nemocní po cévních mozkových příhodách stráví obvykle několik prvních dní na iktové jednotce a dále na standardním oddělení, pak by podle mého názoru měli být přeloženi na speciální rehabilitační oddělení. Podobných oddělení je ale u nás relativně málo, ještě horší je však úroveň logopedické péče a také psychická podpora pacienta.
LN Jak by se podle vás dala situace zlepšit?
Optimální by bylo, kdyby vznikla komplexní centra, v nichž by se pozornost věnovala nejen akutní fázi cévní mozkové příhody, ale i rehabilitaci, psychice, logopedii, pracovní terapii a také důsledné kontrole rizikových faktorů. Pro pacienty, kteří mívají řadu problémů s hybností i komunikací, je vždy výhodné, když mohou své obtíže řešit pod jednou střechou a s jedním specialistou, který ovšem spolupracuje s dalšími odborníky.
LN Realita je nejspíš jiná...
Akutní fázi cévní mozkové příhody u nás téměř výhradně převzali do svých rukou neurologové. Leckde ve světě se ku prospěchu pacientů této problematice věnují i kardiologové nebo cévní specialisté. Projekt nám navíc potvrdil, že nemůžeme být spokojeni s následnou péčí o tyto nemocné. Asi čtvrtina z nich prodělá cévní mozkovou příhodu opakovaně, což je vlastně známkou selhání sekundární prevence. Na druhé straně se však v posledních letech řada věcí změnila k lepšímu.
LN Jako například?
Před deseti roky jsme spolu s plzeňským pracovištěm provedli menší šetření – máme tedy možnost srovnání. Oproti předchozímu období dnes pacienti dostávají výrazně častěji trombolytickou léčbu, která rozpouští krevní sraženinu uzavírající tepnu. Častěji jsou také hospitalizováni na specializovaných iktových jednotkách, což výrazně zlepšuje jejich životní prognózu. Pozvolna se také lepší spolupráce kardiologů s neurology a dalšími specialisty. A doufám, že i náš projekt k tomu alespoň trochu přispěje.
