Pohyb a mimino aneb jak si s dítětem zasportovat

Tady je má malá retrospektiva, která by se dal nazvat "jak se plány liší od reality". Bohužel, jak už to tak v mateřství chodí, velmi výrazně. Především jsem o miminku uvažovala jako o hodném klubíčku, které bude pokojně spinkat, zatímco maminka bude pracovat na své fyzické stránce. Takové vybájené mimi by krásně spalo v přenosce či v kočárku u plavčíka, zatímco já bych si plavala své tréninkové kolečko (ano, i s takovou naivní představou jsem chvilku koketovala! Teď už vím, že by na ni nepřistoupilo ani mimi, ani plavčík).

Dále by ono vybájené miminko hezky leželo v posilovně, zatímco já bych s jeho tatínkem v klidu cvičila, hodinu či hodinu půl, svou sestavu. Takové mimi by se tam samo zabavilo, popřípadě by si hrálo s hračkami a zůstávalo na jednom místě. Vůbec by tam nebrečelo a bavilo by ho to a sladce by se na nás usmívalo.

Vybájené mimi by s námi chodilo i třeba na výlety a na túry do hor, kde bychom ho nosili v krosínce, nikoho by z toho nebolela záda a bylo by to fajn. Tohle mimi bych mohla vzít i na hodinu aerobicu, kde bych ho bez bolesti v srdci odložila do dětského koutku a zašla bych si zacvičit. A krátce po jeho narození bych se s ním mimo to samozřejmě v pohodě proháněla na kolečkových bruslích.

Tak jako v mnoha věcech souvisejících s dítětem, jsem se i tentokrát ve svých představách sekla. Po narození Kryštofa jsem především měla díky každodennímu zápřahu sílu tak maximálně na procházku parkem, o sportu jsem nechtěla ani slyšet. Představu plavání s dítětem vedle bazénu jsem samozřejmě opustila okamžitě. Pak jsme zkusili naší klubovou posilovnu s rodinnou atmosférou. Mimi Kryštof šel cvičit s námi asi ve třech měsících. Načasovali jsme to tak, že zrovna spinkal. Po pěti optimistických minutách na běhacím pásu se chlapeček probudil a zbytek hodiny v posilovně jsem strávila zčásti kojením a zčásti houpáním Kryštofa na jednom z velkých nafukovacích míčů a sledováním cvičícího tatínka. Ztroskotal i druhý pokus, kdy jsem se sice o hlídání synáčka střídala s jeho tatínkem. Nicméně Kryštofa to v posilovně dost nebavilo a dával to najevo. A pak cvičební hodiny a dětské koutky. Jaksi mne během plánovaní nenapadlo, že tam se děti hlídají většinou až tak od dvou let. Zbyly nám tedy procházky a výlety. Nicméně nikoliv s krosínkou, ze které nás všechny bolí záda, ale s kočárkem.

Nakonec si ale nestěžuju. Všechno šlo, i když jinak než jsem si to plánovala. Plavat chodím docela často, zatímco mám hlídání a zvládnu i tu posilovnu, zatímco mého chlapce někdo vozí.

A teď jsem konečně vyrazila i na brusle. A musím říct, že je to ideální sport pro matky s kočárky. Sice rozhodně nejezdím tak jako dřív, protože mne brzdí mateřský strach (každou chvíli už se vidím, jak spadnu a jak se překlopí kočárek, popřípadě jak mi vjede do silnice…), nicméně mě to baví. A co je nejdůležitější, Kryštůfka to baví taky. Rozhlíží se do krajiny a raduje se z rychlého pohybu, ostatně jako ze všeho, co alespoň trochu zavání nebezpečím.

Takže mimi a sport? Nakonec to jde. I když asi jinak než si nezkušení rodiče plánují.