Poválečnou generaci jsme vyždímali, říká lékař Zdeněk Kalvach

LN: Jak se podle vás žije současným seniorům?
Především každému jinak. Seniorská populace je velmi heterogenní, více než jiné skupiny. Lidé mají za sebou různě proběhlé životy, věkové rozpětí je 50 let. Někteří jsou zcela zdraví, velmi zdatní, sportují, jiní křehcí, se zdravotními problémy.

Někteří jsou na tom ekonomicky dobře, jiní žijí na hranici bídy. Jsou lidé, kteří mají výborné bydlení, podpůrné, asistované, další žijí v podmínkách velmi náročných. Jedni jsou sociálně integrovaní, žijí se svou rodinou, v dobrém sousedství; druzí jsou vyloučení, osamělí, bez kontaktu s dětmi. Psychicky jsou někteří nastaveni pozitivně, ambiciózně, mají v sobě odolnost, jiní jsou zlomení, neudrželi během stárnutí integritu osobnosti, říkají „to už nejsem já“, zlomil se jejich životní příběh.

LN: Váží si česká společnost starších občanů?
Naopak, obecně vykazuje mnoho předsudků a výraznou stereotypizaci. V průzkumech veřejného mínění, třeba v Eurobarometru, česká veřejnost skóruje v rámci EU na okrajích jako jakýsi extrém. Čeští občané, i ti starší, jsou ageističtí, mají výrazný despekt ke stáří, k seniorům, k jejich veřejnému angažmá. Úměrně tomu se senioři cítí osamělí, bez podpory i šance na uplatnění.

Jde o známky věkové segregace, zatímco Evropa uvažuje o „bezvěké společnosti“, v níž věk je soukromou záležitostí stejně jako náboženské vyznání či politické preference. Ze společenství „participativní dospělosti“ nevyřazuje věk, ale závažná choroba nebo nezájem se podílet.

LN: Česká veřejnost má zřejmě k tomuto přístupu daleko. Co jí vlastně vadí?
Veřejnost se dělí na „produktivní“ lidi a domněle postproduktivní důchodce, kteří jsou přítěží už jen proto, že jsou nevýděleční, musí se na ně platit penze a další mandatorní výdaje. To je velmi diskriminační přístup, který vychází z hyperekonomizace, jíž je česká společnost prosáklá. Přitom produktivita lidských bytostí je mnohem ucelenější a širší pojem než ekonomická zaměstnanecká pozice. Zúžení zájmu na to, jestli jsem zaměstnaný, nebo už beru penzi, a k tomu sice možná pracuji, ale pak je mě třeba zesměšnit jako prdůcha, který bere mladším pracovní příležitost, je klíčový problém, který česká společnost má. A za situace, kdy se nedaří vytvořit dostatek pracovních příležitostí a stát má problémy se zaměstnaností mladých lidí, vzniká pocit, že senioři situaci na trhu práce ještě zhoršují. Není pravda, že by u nás bylo málo produktivních a mnoho práceneschopných. Naopak řada lidí v penzijním a vyšším středním věku je zdatná a chtěla by pracovat, jenže práce pro ně není.

LN: Podle studie Masarykovy univerzity v prvních letech po odchodu do důchodu prudce stoupá nemocnost. Čím si to vysvětlujete?
Je třeba rozlišit, jestli opravdu lidé onemocní, nebo jestli jde o zvýšenou spotřebu zdravotní péče. Myslím si, že b) je správně. Někdy jde o odloženou spotřebu: „až budu mít v penzi čas, zajdu k zubaři, s kolenem, na prohlídku střeva, nechám si udělat servisní prohlídku“. Ta pak nabobtná dominovým vyšetřováním náhodných nálezů.

Horší je, když po odchodu do penze lidé najednou nevědí, co s volným časem, na nějž se původně těšili. Začnou obcházet doktory, pozorovat se, zneklidní je loupání v koleni, jemuž do té doby nevěnovali pozornost. Třetí možností, zřejmě méně častou, je stres. Odchod do důchodu je závažný stresor. U nás tím spíš, že lidé jsou často vázáni jen na práci a seberealizace, zakotvení ve spolcích, církvích není tak velké. Najednou vznikne prázdnota umocněná ekonomickým propadem, ztrátou společenské prestiže. To může zhoršit či vyvolat psychosomatické problémy, výkyvy krevního tlaku, bušení srdce, závratě, úzkost.

LN: Jaká část seniorů vyžaduje nějakou formu péče?
To závisí na řadě faktorů. Ve vyšším věku je zásadní funkční stav bez ohledu na přítomnost chorob. Jeho závažné poruchy se označují jako disabilita, zdravotní postižení. Nejzávažnější jsou stavy ohrožující soběstačnost, což je ovšem vždy relativní průnik funkční zdatnosti a nároků prostředí, kde člověk žije. V čím tvrdších životních podmínkách, tím častěji je nesoběstačný. Naopak v měkkých podmínkách, řekněme v bytě první kategorie v domě s výtahem a se supermarketem v přízemí, může i člověk s výrazným funkčním postižením, třeba po cévní mozkové příhodě, vést autonomní život bez větší pomoci.

Ještě nedávno se odhadovalo, že ústavní dlouhodobou nebo trvalou péči potřebuje pět procent lidí ve věku nad 65 let nebo 20 procent lidí nad 80 let. V současnosti se předpokládá, že z věkové skupiny 65+ jde ve vyspělých zemích o necelá tři procenta.