Při loňských oslavách sjednocení země prohlásil spolkový prezident Christian Wulff, že islám patří k Německu stejně jako křesťanství a židovství. Projev vyvolal u řady německých politiků odmítavé reakce a s názorem hlavy státu nesouhlasily ani dvě třetiny občanů. Wulff svým výrokem každopádně rozpoutal diskusi, jež odhalila, že téma integrace menšin je ve společnosti velmi živé a rozhodně se neomezuje jen na komunitu stoupenců krajní pravice.
Ještě větší pozornost doma i v zahraničí ale vyvolal výrok kancléřky Angely Merkelové, která prohlásila, že snahy vytvořit v Německu multikulturní společnost zcela selhaly.
Multikulturní společnost prý nefunguje |
Kořeny dnešní situace leží v období na přelomu 40. a 50. let minulého století, kdy západoněmecká ekonomika zahájila éru takzvaného hospodářského zázraku. Nečekaným důsledkem rychlého ekonomického růstu se zanedlouho stal nedostatek pracovních sil, který byl ještě vyostřen zavedením povinných odvodů do armády.
Hlad rozjetého průmyslu po dalších pracovnících byl takový, že jej nedokázal uspokojit ani příliv imigrantů z východního Německa. Vláda Spolkové republiky proto v prosinci 1955 uzavřela dohodu s Itálií, na jejímž základě do Německa zamířila početná skupina pracovníků z chudých regionů Apeninského poloostrova. Jejich příchod byl vzpruhou zejména pro německé zemědělství, hornictví a stavebnictví, kde byl nedostatek lidí zvlášť akutní.
Smlouva s Itálií se stala vzorem pro obdobné dohody uzavřené v roce 1960 se Španělskem a Řeckem. Během následujících osmi let pak byla stejná možnost nabídnuta také zájemcům z Turecka, Maroka, Portugalska, Tuniska a Jugoslávie. Naděje na zlepšení životní úrovně přilákala do Německa velké množství lidí.
Miliontý gastarebeiter
Jubilejního miliontého gastarbeitera - Portugalce Armanda Rodriguese - uvítaly úřady počátkem září 1964. A krátce předtím, než bylo najímaní cizinců v roce 1973 zastaveno, jich už v Německu bylo přes 2,5 milionu.
Původní představa, že hostující pracovníci budou v Německu zaměstnáni jeden až dva roky, načež se vrátí do země původu, se naplnila jen částečně. Motivace k návratu do vlasti výrazně ochabla v první polovině 70. let, kdy byl německý pracovní trh pro nové zahraniční pracovníky uzavřen.
Toto opatření, vyvolané hospodářskými problémy a nárůstem nezaměstnanosti, završilo první fázi migrace do západního Německa. Zároveň odstartovalo fázi novou, jejímž charakteristickým rysem byl příchod rodinných příslušníků těch cizinců, kteří v Německu zůstali natrvalo.
Jazyk, základ integrace |
Zatímco první generace imigrantů se živila především málo kvalifikovanou prací v průmyslu a zemědělství, jejich potomci si už nezřídka zakládali vlastní firmy. Šlo většinou o drobné živnosti, jako třeba prodej kebabu, jenž se stal stejně neodmyslitelnou součástí německého rychlého občerstvení jako tradiční opečená klobása.
Integrace třetí generace drhne
Z důvodů, jež jsou dodnes předmětem diskusí, se proces integrace islámské menšiny začal u třetí generace přistěhovalců zadrhávat. Část jejích příslušníků začala vytvářet paralelní společnost, izolovanou od okolního světa. Výsledkem je, že tito lidé neumějí pořádně německy, nemají tudíž šanci sehnat práci, a tím se ještě více uzavírají do své komunity. Zároveň jsou často závislí na sociálních dávkách, což zase vyvolává nelibost u většinové společnosti, která má tendenci vztahovat tyto negativní jevy na islámskou komunitu jako celek.
Jak tento začarovaný kruh prolomit, zůstává otázkou, na kterou němečtí politici dosud nemají jasnou odpověď. Mírný důvod k optimismu snad dává alespoň skutečnost, že tématem se už nezabývá pouze krajní pravice, ale chopily se jej i zavedené politické strany a organizace.
