Neštěstí připravilo o život 36 lidí a pro budoucnost vzducholodí mělo fatální následky.
Stavba vzducholodi LZ 129 byla zahájena na podzim roku 1931. Obrovský stříbřitý doutník se k prvnímu testovacímu letu vznesl počátkem března 1936, načež byl slavnostně předán do služby u společnosti Deutsche Zeppelin-Reederei. Po úvodním turné po německé obloze, které mimochodem skvěle posloužilo nacistické propagandě, se Hindeburg koncem března 1936 vydal na svůj první transatlantický let.
ČTĚTE TAKÉ: |
Přestože kostru vzducholodi vyrobila společnost Luftschiffbau Zeppelin z mimořádně lehké slitiny hliníku, bylo třeba bezmála 200.000 metrů krychlových nosného plynu, aby se dvousettunový obr udržel ve vzduchu.
Původně se počítalo s tím, že k tomuto účelu poslouží hélium; kvůli americkému embargu ale musel být tento vzácný plyn nahrazen výbušným vodíkem.
Sprchy, společná jídelna i kuřácký salon
Vzducholoď nesoucí jméno zesnulého říšského prezidenta Paula von Hindenburga překonávala svými parametry vše, co bylo do té doby v oblasti letecké techniky vyrobeno. V trupu o průměru 41 metrů byly ve dvou podlažích umístěny kabiny cestujících, kteří měli k dispozici mimo jiné sprchy, společnou jídelnu, promenádu a poněkud překvapivě i kuřácký salon.
Přestože cena letenek byla enormní, přepravila vzducholoď během prvního roku ve službě 1600 osob. Až do osudného neštěstí nalétal Hindenburg zhruba 337.000 kilometrů, tedy skoro 8,5násobek obvodu Země.
62 cestujících zázrakem přežilo
Co se 6. května 1937 na letecké základně v americkém Lakehurstu stalo, je poměrně dobře zdokumentováno díky řadě očitých svědků a filmovému štábu, který přistání natáčel. V okamžiku, kdy se vzducholoď v malé výšce přibližovala ke kotevnímu stožáru, vyšlehl v zadní části trupu plamen.
Požár rychle zachvátil záď stroje, který začala nekontrolovatelně klesat k zemi ocasem napřed. Ještě než Hindenburg dopadl na přistávací plochu, byl už celý v plamenech.
V ohni přišlo o život 13 cestujících, 22 členů posádky a jeden člen pozemního personálu. Jako zázrakem nehodu přežilo 62 osob, jež se v době nehody nacházely na palubě.
Za požár mohla zřejmě statická elektřina
Přesná příčina neštěstí je dodnes předmětem dohadů. Jak už to u podobných katastrof bývá, objevila se záhy teorie o spiknutí, jehož cílem bylo ranit německou hrdost. Důkazy pro toto tvrzení však nejsou příliš přesvědčivé, což platí i pro hypotézu, že vzducholoď zapálil úder blesku.
Jako nejpravděpodobnější viník se proto jeví výboj statické elektřiny mezi kostrou a obalem vzducholodi. Tomuto scénáři nasvědčuje fakt, že požár vypukl bezprostředně poté, co se kotevní lana dotkla země. Pokud totiž byla lana po předchozím letu navlhlá, mohla zafungovat jako vodič, jehož prostřednictvím došlo k uzemnění vnitřní kovové konstrukce vzducholodi.
Mezi ní a statickou elektřinou nabitým obalem stroje by v takovém případě přeskočila jiskra, která mohla přivést k explozi unikající vodík, případně zapálit vnější plášť vzducholodi.
Katastrofa LZ 129 oblétla ve formě fotografií a filmových záběrů celý svět.
Göring nechal vzducholodě sešrotovat
Zkáza "Titanicu nebes", jenž byl považován za vrcholné technické dílo své doby, předznamenala konec éry vzducholodí. Němci ještě dokončili dvojče Hindenburgu pojmenované Graf Zeppelin II a rozestavěli stroj s označením LZ 131. Po vypuknutí druhé světové války však velitel Luftwaffe Hermann Göring nechal vzducholodě sešrotovat, přičemž hliník z jejich konstrukce byl, jak symbolické, použít na výrobu letadel.
