Charles Darwin už před sto padesáti lety vyslovil předpoklad, že předtím, než se suchozemští savci adaptovali na moře, prošli mezifází, ve které své teritorium rozšířili o sladkou vodu. Předchůdci dnešních ploutvonožců prostě nejprve za kořistí vyrazili do řek, potoků a jezer. Teprve po dlouhém vývoji se objevili tuleni, lvouni či mroži, kteří se sice páří na souši a přivádějí zde na svět i potomky, ale jsou skvělými plavci dokonale adaptovanými na lov v mořích. Pohyb na souši jim naopak už dělá velké potíže.
|
U ploutvonožců se přechod z pevniny na moře dal studovat jen obtížně, fosilní důkazy byly nepřesvědčivé.
Dárek z Dálného severu Předpokládaný chybějící článek se podařilo objevit na severokanadském ostrově Devon, uvádí studie v posledním čísle vědeckého časopisu Nature. Kostra zvířete připomínajícího křížence vydry a tuleně se zachovala neobvykle kompletní, vědci mají k dispozici 65 procent kostí. Podle vedoucí expedice a hlavní autorky článku v Nature Natalie Rybczynské žilo zvíře, jemuž bylo přiděleno vědecké jméno Puijilla darwini, před 20 až 24 miliony lety.
Slovo „puijilla“ v jazyce inuktitut, kterým mluví část kanadských eskymáků, označuje mladého mořského savce. Druhové jméno „darwini“ vzdává poctu britskému přírodovědci, jehož dvousté výročí narození si letos připomínáme.
Puijilla darwini ještě neměl ploutve. Na souši se pohyboval po nohou a mezi prsty měl pravděpodobně plovací blánu. Zdobil ho i dlouhý ocas. Měl mohutné zuby a kromě ryb žral zřejmě hlodavce a ptáky.
„Nález svědčí o tom, že předchůdci ploutvonožců prošli fází, kdy lovili ve sladké vodě. Přechod z pevniny na moře se v případě této skupiny zvířat dal jen obtížně studovat, protože fosilní důkazy byly nepřesvědčivé a rozporné,“ vysvětluje Natalie Rybczynská, která pracuje v Kanadském přírodovědném muzeu v Ottawě.
„Důležitost puijilly je v tom, že umožňuje poprvé nahlédnout do nejrannějších fází tohoto významného evolučního procesu,“ dodává kanadská paleontoložka specializovaná na obratlovce. Díky novému objevu je také nesporné, že kolébkou dnešních ploutvonožců byla Arktida.
Vědci o suchozemském původu této skupiny zvířat nepochybovali, ovšem dosud z období pozdního oligocénu a ranného miocénu (před 24 až 22 miliony let) znali jen pět druhů náležejících do rodu Enaliarctos. Puijilla je bezesporu ranějším vývojovým stupněm. Příslušníci rodu Enaliarctos již měli ploutve. Od dnešních ploutvonožců se lišili například tím, že kořist si odnášeli na břeh a tam se teprve pustili do hodování.
Dochování celých dvou třetin skeletu Puijilla darwini umožňuje rekonstrukci zvířete do značných detailů. Z anatomie lze zjistit i mnohé o jeho způsobu života. Masivní kosti nohou ospravedlňují předpoklad o silných svalech, ze zploštělých prstních kůstek pak vědci vyčetli, že zvířeti ve vodě pomáhaly plovací blány. „Byl to opravdu dobrý plavec,“ zdůrazňuje Rybczynská.
Další indicií svědčící o napůl obojživelném životním stylu je fakt, že se fosilie našly na dně bývalého kráterového jezera poblíž zkamenělé ryby ze stejného období.
