Je oslavován i jako patron koní - proto se například ve Steflingu v Dolním Bavorsku žehná oves. Ve Francii se žehnalo vinné révě, proti zlému povětří se rozhazovala svěcená sůl a vinice se kropily vínem.
V českých zemích byl dnešní den spojen především s koledou - ta kdysi souvisela s magickými pohanskými obřady. Věnovala se jí velká pozornost, protože z darovaných předmětů se soudilo, co na koho čeká. Křesťanství však postupně vytlačilo pohanské obřady a z koledování se stala zábava dětí a skrytá žebrota dospělých.
"Na Štěpána není pána", tvrdilo staré pořekadlo a mělo pravdu. Na tento den totiž kdysi začínal rok a měnila se i služba, zejména u mladé vesnické chasy. Veselí souviselo s tím, že se vyplácela celoroční odměna za službu, což byly peníze, ale i naturálie, šaty a dary - například pěkná vánočka.
K charakteristické atmosféře venkovských Vánoc patřilo pastýřské vytrubování. Právě pastýři si totiž jako obecní zaměstnanci chodili dům od domu pro výplatu. Na jednom ze svých obrázků z roku 1945 nazvaném Slouha to zachytil Josef Lada: u rozzářeného okna stojí na zasněžené návsi pokorně žena s nůší na zádech a muž v kožichu vytrubuje pastýřskou fanfáru.
"Koledou se obecně otevřel veselý čas Vánoc. V minulosti se v řadě míst konaly různé jesličkové hry. Malá divadelní představení, kde v jednoduchém ztvárnění vystupovali vedle Svaté rodiny a andělů i pastýři, často humorně se dohadující o cestě do Betléma," uvádí Jiřina Langhammerová v knize Lidové zvyky. Podle ní je jejich původ v žákovských hrách, předváděných o Vánocích v církevním i světském prostředí od dob středověku.
V českých zemích byl dnešní den spojen především s koledou - ta kdysi souvisela s magickými pohanskými obřady. Věnovala se jí velká pozornost, protože z darovaných předmětů se soudilo, co na koho čeká. Křesťanství však postupně vytlačilo pohanské obřady a z koledování se stala zábava dětí a skrytá žebrota dospělých.
"Na Štěpána není pána", tvrdilo staré pořekadlo a mělo pravdu. Na tento den totiž kdysi začínal rok a měnila se i služba, zejména u mladé vesnické chasy. Veselí souviselo s tím, že se vyplácela celoroční odměna za službu, což byly peníze, ale i naturálie, šaty a dary - například pěkná vánočka.
K charakteristické atmosféře venkovských Vánoc patřilo pastýřské vytrubování. Právě pastýři si totiž jako obecní zaměstnanci chodili dům od domu pro výplatu. Na jednom ze svých obrázků z roku 1945 nazvaném Slouha to zachytil Josef Lada: u rozzářeného okna stojí na zasněžené návsi pokorně žena s nůší na zádech a muž v kožichu vytrubuje pastýřskou fanfáru.
"Koledou se obecně otevřel veselý čas Vánoc. V minulosti se v řadě míst konaly různé jesličkové hry. Malá divadelní představení, kde v jednoduchém ztvárnění vystupovali vedle Svaté rodiny a andělů i pastýři, často humorně se dohadující o cestě do Betléma," uvádí Jiřina Langhammerová v knize Lidové zvyky. Podle ní je jejich původ v žákovských hrách, předváděných o Vánocích v církevním i světském prostředí od dob středověku.