Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

„Proč nepíšete do Rudého práva?“

Magazín

  10:59
U příležitosti dvacátého výročí obnovených Lidových novin přinášíme rozhovory s některými z jejich tehdejších tvůrců. Prvním zpovídaným je Petr Pithart, autor a člen redakční rady LN.


Obnovené Lidové noviny slaví 20 let více

Podívejte se na: Kompletní vydání LN z let 1988-89



LN Samizdatové Lidovky od počátku usilovaly o oficiální registraci, co jste si tehdy od toho slibovali?

Nevěřil jsem, že noviny budou registrovány, přesto jsem se identifikoval s marným úsilím Jiřího Rumla, který každý měsíc chodil s novým číslem na úřad a žádal o registraci. To patřilo ke stylu, který jsem vždy v disentu podporoval. To znamená nevytvářet nějaké splendid isolation (skvělá izolace -pozn. red.), chtěl jsem, abychom prorůstali mezi normální lidi, a disidentského ghetta jsem se děsil. Lidovky byly projevem úsilí nezůstat za nějakými hradbami. Lidovkám se to podařilo, protože se setkala jistá zemdlenost a rezignace režimu s postupující technikou, kterou byly vybavovány úřady a podniky. Lidi si noviny mohli rozmnožovat sami a tím víceméně bez rizika začali participovat na nějakém odporu, což bylo psychologicky nesmírně důležité. V tomto Lidovky udělaly největší průlom do hradeb ghetta a úsilí o registraci k tomu patřilo.

LN V prvním čísle Lidovek jste měl článek Přání republice, ve kterém jste popíral magičnost osmičkových let a vyzýval k toleranci vůči těm, kteří se na neblahých poměrech podíleli. Jak se k tomu stavíte dnes?

Tenhle můj postoj byl hlouběji rozpracován v jedné velké eseji, která vyšla u Tigrida ve Svědectví, a ta se jmenovala Pokus o vlast. Já jsem vyzýval, abychom přemýšleli, co budeme dělat, když v nějakých nových a předpokládejme svobodných poměrech budeme žít s těmi lidmi, kteří nás tenkrát v srpnu zradili, kteří nás dnes sledují, vyslýchají a vězní. Myslím, že jsem odhadl ten vývoj, s kterým mnozí spokojení nejsou, ale mě nezklamal. Věděl jsem, že na víc společnost nemá, na nějakou katarzi, kterou by přinesla opravdová revoluce, že na tu už je pozdě.

LN Jak se v této souvislosti díváte na debatu okolo Ústavu pro studium totalitních režimů?

Mohu ukázat nejméně sedm pojmů, které renomovaní světoví politologové užívají k pojmenování posledních dvou dekád tohoto systému u nás. Všechny jsou samozřejmě jiné než totalitní. Na druhé straně se naprosto neztotožňuji s tím, jak se poslanci obrátili na Ústavní soud. Ano, ten ústav se měl jmenovat Památník doby nesvobody ’38-’89. Daleko větší pochybnost vidím v tom, že tam je ta vynechávka ’45-’48, ačkoli právě ty necelé tři roky rozhodly o tom, co tady bude po únoru.

LN Celé období 1948-1989 tedy nepovažujete za totalitu?

Výstižné a přijatelné jméno pro toto období není, to jsou všechno pojmy, které se skládají z různých přípon a adjektiv. To není jen akademická debata. Například ekonomická transformace vycházela z mylné představy, že tady je monopol státu na vlastnictví. Vůbec nebrala v úvahu obrovskou sféru šedé ekonomiky, kde fakticky existovalo vlastnictví těch manažerů. Proto to s privatizací dopadlo, jak to dopadlo. Zlehčujeme pojem totalita a znevažujeme utrpení lidí, kteří pod tou totalitou opravdu trpěli v padesátých letech. Dvě dekády plné rezignace a cynismu, kdy už sami vládcové tomu nevěří, to přece není totalita. Totalitní režim určitým způsobem usiluje o vaši duši, chce, abyste se nejen určitým způsobem navenek choval, ale pošetile se domnívá, že vás k tomu přiměje nebo že vás převychová. Ty dvě poslední dekády byly přece charakterizovány tím, že oni (vládnoucí komunisté - pozn. red.) úplně kašlali na to, co si lidi myslí. Věděli, že lidi předstírají, a byli s tím srozuměni.


Petr Pithart (* 1941)
vystudoval právnickou fakultu, mj. publikoval v Literárních novinách, v září 1968 se vzdal členství v KSČ. Podepsal Chartu 77, pracoval jako zahradní dělník a skladník, podílel se na znovuobnovení LN. V listopadu 1989 představitel koordinačního centra OF, pak poslanec, předseda vlády ČR, místopředseda OH. Od roku 1996 senátor (za KDU-ČSL), dvakrát předseda, nyní 1. místopředseda Senátu.
LN Nemáte obavu z toho, že by nějaký takový ústav mohl ohrozit svobodu vědeckého bádání?

Naprosto nemám. V této společnosti je naprosto vyloučeno, aby někdo bral ta stanoviska závazně. Je to úplně falešná obava.

LN V tehdejších Lidovkách se polemika téměř nepěstovala, v čem vidíte příčiny?

Tohle mi hrozně chybělo. I ten Pokus o vlast byl výzvou, abychom se nešanovali. Říkal jsem, že kritizovat moc a její výčiny nic nestojí, že to jsou pravdy zadarmo. Nešetřit se, jedině tak se můžeme připravit na dobu, která přichází a v níž třeba poneseme nějakou odpovědnost. Máte pravdu, tohle se v Lidovkách nepěstovalo. Jako by se říkalo: Tohleto si nemůžeme dovolit, být k sobě kritičtí a nároční. Vadilo mi to, i když jsem byl členem redakční rady.

LN Jak režim reagoval na spontánní šíření LN? 

V září ’89 mě zavolali na výslech na Veřejnou bezpečnost do Čkalovky a k mému úžasu tam měli před sebou jeden oxeroxovaný článek a já jsem si téměř jist, že byl z Lidovek. Byl to krátký text o Gabčíkovu. Přestože to bylo dost kritické, žádné lechtání. Oni mi říkali, proč byste třeba nemohl s takovým článkem přijít třeba do Rudého práva?

LN Myslíte, že vás oslovovali proto, že ve vás viděli osmašedesátníka?

To byli mladí hoši, kterým to někdo uložil, nepůsobilo to vůbec přesvědčivě. Měli za úkol naznačit, že se doba mění a co blbneme. To bylo dost čitelné znamení, že to vzdávají. Já jsem jim říkal: No tak dobře, já to zkusím. Ale na postoje osmašedesátníků jsem nikdy napasováván nebyl.

LN V říjnu 1989 zatkli Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana, Lidovky přesto vyšly. Chtěli jste pokračovat, i kdyby byli zatčeni další spolupracovníci?

Určitě bychom pokračovali, určitě bychom se nenechali zastavit. To velmi svědčí pro český a československý disent, že ty zásahy nás nikdy neodradily. Tohle nepůsobilo.