Otázku „proč pláčeme“ si položil britský vědec a novinář Adam Rutherford v článku publikovaném na internetových stránkách BBC. Rutherford připouští, že v něm vzbuzují dojetí filmy, a jako příklad uvádí snímek Hřiště snů z roku 1989, kde protagonista představovaný Kevinem Costnerem postaví baseballové hřiště poté, co slyšel „hlas“. Potkává svého mrtvého otce, s nímž neměl dobré vztahy, a společně hrají baseball. Na konci filmu sotva zadržuji pláč, připouští Rutherford. Ptá se, proč obvykle ženy pláčou snadněji než muži a proč pohled na muže v slzách vzbuzuje rozpaky.
Úspěch? Závisí na dobrém spánku, tvrdí vědci |
V roce 1982 vypočítal americký psycholog William Frey, že ženy pláčou v průměru 5,3 krát za měsíc, zatímco muži jen 1,3 krát. A nejen to: žena pláče v průměru pět až šest minut v jednom kuse, zatímco muž pouze dvě až tři minuty.
Pláčem se zabýval také nizozemský psycholog Ad Vingerhoets, který potvrdil, že existuje rozdíl v pláči osob ženského a mužského pohlaví, který se začíná projevovat už v dětství. Neexistuje však u velmi malých dětí, které ještě nemluví a které pláčou všechny stejně, aby jim rodiče věnovali pozornost. Vingerhoets zdůrazňuje rovněž roli sociálních a kulturních faktorů: pláče se více v těch zemích, kde je pláč společensky přijatelný, zvláště v bohatých zemích.
Důvodem může být to, že blahobyt vyvolává u jedinců pocit větší volnosti ve vyjadřování emocí. Kromě sociálních faktorů psycholog zdůrazňuje, že tu hrají svou roli i hormony, zejména testosteron. Ukázalo se totiž, že u osob s nádorem, jimž byly podávány léky snižující hladinu tohoto hormonu, je tendence k pláči mnohem silnější, i když je třeba předpokládat, že tyto osoby jsou křehčí proto, že mají rakovinu.
Vypětí, bolest, smutek
Neznáme důvod, proč pláčeme, a to i proto, že pláč přichází v nejrůznějších situacích: když jsme smutní, šťastní, když máme fyzickou či psychickou bolest. Protože člověk je společenský tvor, může být pláč způsobem přímého sdělování silných emocí ostatním lidem. Podle několika Vingerhoetsových studií mají slzy významný efekt katarze. Je nesporné, že po pláči, a to i v nejhorších situacích, se cítíme poněkud lépe.
Loni Vingerhoets zorganizoval experiment, při němž vyzval několik dobrovolníků, aby popsali svůj duševní stav předtím, než zhlédli jeden ze dvou filmů, které vybral: Život je krásný s Robertem Benignim a Hačikó - příběh psa Lasseho Hallströma. Stejnou otázku jim položil o dvacet minut později a pak ještě dvě hodiny po zhlédnutí filmu. A výsledek? Osoby, které neplakaly, měly před zhlédnutím i po zhlédnutí filmů stejnou náladu, a ti, kdo propukli v slzy, uváděli, že se cítí mnohem lépe.
