Lidský chrup se příliš neliší od zubů našich blízkých příbuzných, lidoopů. Ti se živí především rostlinnou potravou (šimpanzi tu a tam uloví nějaké menší zvíře, ale většina jejich jídelníčku je vegetariánská). Také u lidských lovecko-sběračských etnik, ve kterých se vyvíjeli naši předci, tvoří masitá část potravy jen malou část jejich celkového jídelníčku.
ČTĚTE TAKÉ: |
Pro tyto lidi, a vlastně obecně pro všechny lidi před vynálezem pravidelné odborné zubní péče (tedy předtím, než se na Zemi objevili zubaři), je stav jejich chrupu velmi důležitou záležitostí. Například zánět zubu mohl být i smrtelný, ale můžeme se domnívat, že k takovým úmrtím nedocházelo tak často, protože zuby sloužily ke zpracování přesně takové potravy, na kterou byly za dlouhou dobu evoluce rodu Homo adaptovány. Ten, kdo neměl rovné zdravé zuby „sám od sebe“, dost pravděpodobně umřel dříve, než se stačil rozmnožit. Pokud se s ním ovšem někdo množit chtěl – povšimněme si, že hezké bílé zuby bývají považovány za atraktivní.
Situace kolem kvality zubů se radikálně změnila se vznikem a šířením zemědělství. Dramaticky se změnil jídelníček – přibylo škrobů a cukrů (ty první jsou jen složitější varianta druhého). U zemědělských populací se setkáváme s výrazně horším stavem chrupu, cukr je totiž vynikající živná půda pro organismy, které narušují sklovinu, ochrannou vrstvu zubu. Připočtěme ještě zvýšenou mechanickou abrazi – v různých drcených obilninách (mouce aj.) se vyskytoval nemalý podíl jemného písku, který zubům také příliš nepřidal.
Pohromu pak v tomto ohledu dokonal rafinovaný cukr, jehož konzumace se během poměrně krátké doby masově rozšířila. Zatímco ještě v 18. a 19. století byla v Evropě konzumace rafinovaného cukru výsadou vysokých společenských vrstev, dnes činí například v USA průměrná roční spotřeba na hlavu přes 50 kg. Za současný stav našich chrupů a neustálou nutnost jejich profesionální údržby si tedy především můžeme sami. Živíme se takovými potravinami, na které náš chrup není stavěný.
Hlavní nepřítel? Cukr
Možná, pokud se výroba například čokoládových tyčinek se zvláště lepivou karamelovou náplní a „limonád“ skládajících se především z cukru udrží ještě několik století, adaptujeme se. Podobně jako například hyenka hřivnatá, „podle jména“ šelmy, jejíž chrup se přizpůsobil konzumaci něčeho tak exotického, jako jsou bledá tělíčka termitů, kterými se výhradně živí. Zatím nám však nezbývá než používat kartáček a pastu a vlastně bych si ani nepřál vidět, jak by vypadal chrup adaptovaný na konzumaci výše zmíněných pochutin.
Pastu, kartáček a dobrého dentistu navíc potřebujeme tím spíše, že i kdybychom se živili „paleolitickou stravou“ , jistě bychom nechtěli napodobovat paleolit v délce života, který byl průměrně výrazně kratší. Nejenže zatěžujeme zuby, tradiční symbol a znak síly (nejen mezi lidmi, ale i u jiných živočichů), evolučně „neodzkoušenou“ stravou – navíc žijeme déle, než na kolik jsou naše těla včetně zubů stavěná.
