Proč zlobí, když to nejméně potřebujeme? aneb Murphyho zákony

A když někam spěcháte a dítě máte napěchované v několika zimních vrstvách oblečení, najednou zjistíte, že musí vše dolů a vy jdete na poslední chvíli vyměnit plenu. Zákony schválnosti prostě u dětí fungují dokonale, aspoň u mého syna to platí stoprocentně.

Nedávno se vyznamenal před mojí kamarádkou, která zatím nemá děti a ani neplánuje. Vybásnila jsem jí, jakého mám doma úžasného pohodáře, který se neustále směje, je komunikativní, přátelský a vůbec se nestydí (což je pravda pravdoucí a já jsem na jeho povahu náležitě pyšná). "Samozřejmě, to není žádný mamánek," dodala jsem, když se ptala, zda si ho bude moci v pohodě pochovat. Ujistila jsem ji, že se s ní jistě bude hned přátelit. Když pak k nám přišla na návštěvu, Kryštof se zrovna probudil a vůbec nebyl ve své kůži. Nejenom, že se nepřátelil, ale brečel a neustále se mně držel kolem krku. Byl protivný, nenaložený a ukňouraný. Kamarádka si asi myslela, že jsem další ze zaslepených maminek, které si nedokáží přiznat o svých dětech i nepříjemné věci. Marně jsem jí vysvětlovala, že je to výjimka. Myslím, že po hodině s mým blonďatým milovaným uřvancem byla ráda, že jde domů a tento zážitek na ní zapůsobil jako účinná antikoncepce.

Vůbec srazy s dětmi jde plánovat jen těžce. Já si napřklad plánuji setkání na dobu, kdy Kryštůfek spí odpoledne. Většinou usíná pravidelně v jednu hodinu. Pokaždé, když jsem s ním v tuto dobu vyrazila na sraz s představou, že já budu obědvat v klidu s kamarádkou a on hajat v restauraci, tak jsem narazila. Buď nespal vůbec a nebo jsem musela setkání posunout s tím, že čekám až usne…. Opět se projevily Murphyho zákony.

Občas se zasním, jaké by to bylo, kdyby měl Kryštof na zádech vypínač. Někdy lituju, že není na baterky a že ho prostě nejde vypnout. Bylo by to někdy velmi pohodlné a vítané řešení. Ale děti nejsou jen hodné roztomilé panenky, jak jsem si kdysi představovala. Aspoň to naše ne. Ale zase se s ním nikdy nenudíme!