„Náš šestiletý syn kopal do míče od okamžiku, kdy se v roce postavil na nohy. V jeho šesti letech mi na dětském hřišti kdosi poradil, abychom zkusili přípravku Sparty,“ říká matka dnes dvanáctiletého Lukáše z Prahy Kateřina. Vzala chlapce na jakýsi nábor, z něhož bylo patrné, že poptávka po tomto sportu je podstatně větší než je možno uspokojit, a skutečně ho vybrali. „Byl radostí bez sebe,“ vzpomíná.
My kopávali před domem
Dneska už je Lukáš dávno v jiném klubu, pořád ho fotbal baví, ale život rodiny je mu podle Kateřininých slov téměř zcela podřízen. Není taky čas na cokoliv jiného, dokonce ani na učení. „Tréninky jsou čtyřikrát týdně, kluk se dostane domů až večer už unavený, v sobotu nebo v neděli je třeba počítat se zápasem, často mimo Prahu,“ líčí matka. „Kdyby bylo hřiště blízko nebo bychom žili na vesnici a kluk chodil trénovat někam za humna, bylo by to v pohodě, ale v Praze to bez doprovodu rodičů, lépe řečeno bez jejich taxikářských služeb, nejde. Nemít dědečka, kluk by na fotbal prostě chodit nemohl.“
Rodiče malého Honzíka, který hrál s Lukášem, fotbal právě kvůli tomu, že nemají k dispozici prarodiče, vzdali. „Kdyby byl trénink dvakrát týdně, ještě bychom to třeba nějak udělali, ale jezdit se synem téměř každý den prostě nemůžeme,“ vysvětluje otec Jan s tím, že je mu kluka líto. „Moc bych si přál, aby si mohl jít zakopat. My kdysi kopali za domem, ale někdy dokonce i na ulici, ale tahle možnost dneska prakticky nepřipadá v úvahu, protože děti před dům samy prostě nechodí.“
Je dražší fotbal, nebo hokej? A který sport je nejnáročnější na čas? Kompletní přehled nákladů na jednotlivé kroužky
