Dají vědět do centrály na břehu, která ze stovek lodí v přístavu je poškozená, aby lidé mohli přistoupit během pár minut po objevení nežádoucí látky k okamžitému zákroku a zabránit tak nenapravitelné ekologické katastrofě. Tak ve zkratce líčí vědec Luke Speller z technologické společnosti BMT, jak budou roboryby strážit čistotu oceánů.
Není to žádná sci-fi. Britský expert na robotiku ve spolupráci s dvacítkou inženýrů, zoologů, ekologů, programátorů a chemiků už tři roky testuje žluté prototypy, které mohou nahradit jak potápěče při obtížném, zdlouhavém a nákladném sbírání vzorků pod hladinou, tak analytiky, kteří tyto vzorky v laboratořích zkoumají.
Inspirace přírodou
„Vybrali jsme jim podobu tuňáka, protože jeho forma je ze všech rybích těl nejsnáze sestrojitelná. S úhořem nebo rejnokem bychom měli více problémů,“ říká Speller s tím, že jeho tým pracuje i na dalších „druzích“, které také s prostředím dobře splynou.
„Při zkoušení ve španělském Gijónu opravdové ryby věděly, že tam nepatří, ale zároveň se před nimi nerozprchly, jako když pod hladinu pošlete sondu na vrtulový pohon. Jeden delfín se je dokonce vydal podrobně prozkoumat zblízka,“ vypravuje nadšeně s tím, že robot podle přírodního mustru je také akceptovatelnější pro lidi.
ČTĚTE TAKÉ: |
Ale není za tím jen marketing. „Miliony let evoluce potvrdily, že pro pohyb pod vodou je nejlepší rybí tělo. Nechceme být chytřejší než příroda,“ říká „študácky“ působící třicátník, jehož robotuňák se pohybuje pomocí ploutví tak jako jeho živý vzor.
Při plánovaných vylepšeních chce stroji udělat i takzvanou postranní čáru, která skutečným šupinatým tvorům pomáhá při poznávání okolí. Rozeznávají díky ní třeba mořské proudy, které jim šetří energii při pohybu. Přesně to potřebuje i roboryba, jejímž základním nedostatkem je krátká výdrž baterie. Po osmi hodinách ji musí dva muži vytáhnout z vln a dobít.
Ale řešení už pro ni má Speller vymyšlené. Bude to fungovat jako mobily, které se bezdrátově dobíjejí na indukčních deskách. Plánuje jakýsi podvodní dok, kam si zaparkuje vždy, když jí senzory začnou hlásit ubývání energie. Sám na vlastní kůži ví, jaká by to byla výhoda. Při rozhovoru v kavárně poblíž jeho bydliště v jižní části Londýna si nemůže sednout, protože si v Biskajském zálivu bolavě při pádu pochroumal páteř, když za větrného počasí s kolegy vytahovali metr a půl dlouhý stroj na palubu člunu.
„Nyní potřebujeme další tři roky na testy. Už víme, že takového robota umíme vytvořit. Teď před námi stojí problém, jak ho zkonstruovat tak, aby se dal masově prodávat. Jak dostat dobrý nápad na výrobní linku, to je,údolím smrti‘ každého projektu,“ říká s tím, že do robotuňáka z uhlíkových vláken je potřeba namáčknout co nejvíce funkcí „jako do švýcarského nože“. Kromě hlídání úniků nečistot všeho druhu a neustálého zasílání kvant dat o kvalitě vody by mohl také kontrolovat infrastrukturu přístavu, mohl by dohlížet na bezpečnost potápěčů při jejich práci, pomáhat hledat utonulé nebo třeba monitorovat stav mořského, ale i jezerního či říčního života. Pokud vylepší její odolnost vůči tlaku, mohla by prozkoumávat i vraky na dně oceánu, ale zatím se bez poškození dokáže potopit maximálně do stometrové hloubky.
Inteligence hejna
Vědec se ošívá, když jeho vynález nazvu „mořským dronem“. Vzdušní roboti, kteří se nejvíce proslavili při dálkovém zabíjení osob podezřelých z terorismu, mají příliš špatnou pověst. A s armádou nechce mít nic společného, i když dodává: „Nedá se popřít, že by roboryby mohly sloužit i pro vojenské účely. Ale to je jako s nožem. Lze ho používat jako nástroj, nebo zneužít jako zbraň.“
Oproti svým živočišným modelům dostaly do vínku řadu výhod. Mají v sobě naprogramováno, jak se vyhýbat sítím, a v případě, že se do nich přece jen chytí, si umí zavolat o pomoc. Pokud z nějakého důvodu přestanou fungovat, nezůstanou jako šrot ležet na dně, ale vyplavou na hladinu a vyšlou SOS. Není divu, že takové zařízení je nyní velice drahé. Vyjde na 50 tisíc eur (1,4 milionů korun), přitom pro efektivní hlídání přístavu je potřeba minimálně tříčlenné „hejno“, které v ideálních podmínkách zvládne pročesat kilometr čtvereční za 24 minut.
PSALI JSME: |
Mluvit o hejnu není samoúčelná stylistická zkratka. Roboti jsou naprogramováni tak, aby se chovali jako svoje živé předlohy. „Hejno nemá žádného lídra, všichni jeho členové jsou si rovni a každý se může stát na okamžik vůdcem. Například když jeden spatří predátora a prudce změní směr, udělají to všichni po něm,“ popisuje masové rybí chování Speller. „V našem případě to znamená, že roborybymezi sebou komunikují, umějí si rozdělit teritorium. Když jedna najde znečištění, přivolá ostatní, aniž by k tomu byl potřeba rozkaz ze souše,“ objasňuje s tím, že člověku stále zůstává vedení a může v případně nějaké akutní události dát strojům na dálku pokyn k přesunu na jiné místo.
Zatím k této fantazii, kterou už lidstvo díky mezinárodnímu týmu ze čtyř zemí západní Evropy umí uskutečnit, chybějí jen finance. Na vyvinutí prvních prototypů je poskytla EU a Speller doufá, že jeho projekt od ní získá další grant. Na Brita nezvykle eurooptimisticky říká: „Práce na roborybě je dobrou ukázkou toho, jak evropská vědecká spolupráce může skvěle fungovat.“
