Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Cyklistou v Indii? Zachází se s nimi hůře než s kravami

Magazín

  6:30
DILLÍ - Pravidla silničního provozu jsou v Indii čistě teoretická, ale přísně se tu dodržuje hierarchie: na prvním místě jsou kamiony, pak osobní automobily a nakonec cyklisté. Ti jsou na tom sice o trochu lépe než pěší, ale hůř než posvátné krávy.
Cyklisté - ilustrační foto.

Cyklisté - ilustrační foto. foto: Shutterstock

Na hlavních silnicích stejně jako v úzkých uličkách určuje rozměr vozidla a někdy i hlomoz, jaký vydává, postavení toho, kdo je řídí. Píše o tom agentura AFP.

Kamiony a autobusy, řízené v lepším případě s arogancí, v horším případě s vyloženě nepřátelskými úmysly, stojí na špičce pomyslné pyramidy; za nimi následují osobní automobily. Pak to jsou rikši a krávy a teprve nakonec cyklisté. Pěší do této hierarchie vůbec nejsou zahrnuti.

Oblíbený dopravní prostředek

Přes ekonomický růst v posledních letech zůstává bicykl pro chudé Indy nebo příslušníky rodící se střední třídy oblíbeným dopravním prostředkem: jízdní kolo vlastní 45 procent indických domácností. Kalkata letos v srpnu zakázala cyklistům přístup do 174 ulic tohoto velkoměsta na východě Indie. To vyvolalo nepochopení a demonstrace.

Indie se snaží vystrnadit cyklisty z měst, zatímco mnoho měst ve světě cyklistiku naopak podporuje, konstatuje nevládní organizace Centrum pro vědu a životní prostředí. V celé Indii musejí cyklisté bojovat o to, aby si zajistili alespoň trochu prostoru.

Vládnoucí třídě, která sama jezdí v automobilech, je naprosto lhostejné úsilí, jaké musí drobný úředník nebo dělník vynaložit, aby mohl na kole dojet do zaměstnání, konstatuje nejslavnější žijící indický architekt Charles Correa.

Hierarchie na silnicích

"Nikdo z těch nahoře neumí na kole jezdit, Spadli by, sotva by na kolo nasedli," žertuje. "O městech rozhodují lidé, kteří jezdí autem, na rozdíl od mnoha vyspělých zemí, kde dost činitelů používá veřejnou dopravu nebo bicykl. To není případ Indie. Tady je to jako za starých časů, sáhiba nesmí být vidět, jak čeká na autobus," dodává.

Jednačtyřicetiletý Sušíl Kumar vychází z bytu ráno v šest hodin. Chodí pracovat na ministerstvo komunikací, kde je nízkým úředníkem za měsíční plat 5500 rupií (asi 1650 Kč). Na kole ujede z chudinského předměstí Dillí až do stinných bulvárů v centru města 24 kilometrů. Trvá mu to hodinu a půl, zpět domů pak často až dvě hodiny. Měsíčně tak najezdí tisíc kilometrů.

"Už mě srazilo auto, ale naštěstí pak včas zastavilo, takže mě nepřejelo," říká tento otec čtyř dětí, který denně po příjezdu do zaměstnání telefonuje ženě, aby ji uklidnil, že dojel bez úhony. "Je to velmi nebezpečné. Je tu sice metro, ale to by mě stálo denně 60 rupií, a to si nemohu dovolit," dodává.

Kumara na jeho starém rozrachoceném bicyklu bez světel, oblečeného v jednoduchou košili a bavlněné kalhoty, lze snadno identifikovat jako příslušníka třídy chudých zaměstnanců, které stále více z center velkoměst vytlačuje vysoký nájem.

"Hierarchie na silnicích je v Indii dána," soudí Aníl Šukla, jeden z činitelů zodpovědných za silniční provoz v Dillí. Lituje, že tu nejsou cyklistické stezky či dráhy a ani žádný jiný prostor pro cyklisty. "Cyklista je tvor, jenž je na samém konci hierarchie," říká. V Indii se nicméně ročně prodá na 12 milionů jízdních kol, ale jen 1,89 milionu automobilů, ačkoli v posledních letech v zemi sílí střední třída.

"Podíváte-li se, jak lidé jezdí do práce, vidíte, že používají veřejnou dopravu, kolo nebo chodí pěšky," říká Šukla. "Indická města nejsou stavěna pro většinu," dodává. Podle sčítání z roku 2011 vlastní 45 procent indických domácností bicykl, 21 procent má moped nebo motocykl a jen pět procent automobil.

Autoři: ,