Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Sex ve městě podle Kateřiny Janouchové

Magazín

  20:36
PRAHA - Jak se z dcery významného chartisty stát slavnou expertkou na sex, vztahy a závislosti? Jak z manželského pekla vytěžit svůj největší úspěch? Jak najít tabu a vybudovat si na nich kariéru? Jak zvládnout pět dětí a každý rok napsat knihu? Slavná Švédka českého původu Kateřina Janouchová (42) vám dá odpověď.

Kateřina Janouchová je ve Švédsku hvězdou. foto: Jarmila KovaříkováLidové noviny

půl sedmé ráno stojím před velkým rodinným domem nedaleko centra Stockholmu. Otevírá mi perfektně nalíčená žena s chytrýma hnědýma očima v trendy šatech s hlubokým výstřihem. Sebevědomí samo. Kateřina Janouchová, která radí Švédům a Švédkám, jak být spokojenější ve vztahu a jak si užít lepší sex, vypadá pak při focení se svým manželem (úspěšný production designer Robert Bohman) a pěti dětmi - Ludvigem (17), Jakobem (11), Davidem (9), Danielem (7) a Ingrid (4) - jako z reklamy na šťastný rodinný život.

Dlouhá cesta k úspěchu začala před dvaatřiceti lety, kdy jako desetiletá emigrovala s rodiči nejprve na rok do Dánska a poté do Švédska. Matka Ada Kolmanová je bioložka, otec František Janouch významný jaderný fyzik, který stál u zrodu exilové Nadace Charty 77. Asi i po něm zdědila odvahu otevírat už jako dvacetiletá novinářka problémy, které byly pro její kolegy tabu. A když se k tomu přidá její pracovitost (občas se zavře do hotelu a píše od rána do noci), není divu, že se z ní stala celebrita, která má v nejčtenějším švédském deníku Expressen každodenní rubriku „Zeptejte se Kateřiny“. Vedle toho přednáší porodním asistentkám, studentům i laické veřejnosti o rodinných vztazích, ale i problémech s dospíváním nebo závislostmi. Nejraději by se ale věnovala jen psaní knih. Svůj první román Vata Spar (Čerstvá stopa) o vztahu mezi matkou a dcerou napsala v roce 1993 a přelomem v kariéře byl její loňský román Nejbližší, kde bez obalu popisuje svůj mnohaletý, nakonec úspěšný souboj s manželovou závislostí na alkoholu a drogách. Knihy se jen ve Švédsku prodalo na čtyři sta tisíc výtisků, což je na devítimilionovou zemi obrovský úspěch. Na pár otázek jsem se chtěla zeptat i Roberta Bohmana, ale se zdvořilým úsměvem odmítl. Po vydání Nejbližších, kdy nepříliš lichotivou stránku jeho života do nejbrutálnějších detailů poznala celá země, si zažil nepříjemnou vlezlost bulváru, a tak, jakmile dnes vidí novináře, prchá.

Když skončilo ranní pobíhání spojené s vyprovázením čtyř dětí do škol a školek, konečně jsme zasedly ke stolu. Přestože v pokoji hrála nahlas televize a Kateřina musela stále odbíhat ke své nejmladší dceři, vždycky obdivuhodně lehce navázala v místě, kde předtím skončila. Nakonec už se jí téměř i dalo věřit, že „díky dětem můžete dělat ještě víc než bez nich“.

* Proč se rodiče rozhodli emigrovat právě do Skandinávie?

Mně se sem taky vůbec nechtělo, do zimy a do chladu, ale v Československu už to dál nešlo. Naštěstí táta dostal pozvání od Královské akademie věd, tak jsme se po roce stráveném v Dánsku přestěhovali do Švédska.

* Jak jste to tehdy prožívala?

Bylo velmi těžké skamarádit se s dětmi na švédském předměstí. Nebyly na cizince zvyklé a hlavně je pravda, že děti jsou velmi upřímné a chvíli trvá, než mezi sebe někoho pustí. Musela jsem také zpřetrhat veškeré kontakty se svou zemí, a to je velmi těžké. Najednou si uvědomíte, že se nemůžete vrátit.

* A co švédština?

Naštěstí mi šlo učení rychle, švédština není moc těžký jazyk. Ještě v Dánsku jsem koukala na švédské programy a je fakt, že švédština je podobná dánštině, kterou jsem uměla.

* Psala jste už jako malá?

Někdy kolem čtrnácti patnácti mi táta dával svoje články, abych je překládala do švédštiny, protože on psát švédsky neuměl. Překládala jsem mu různé eseje a politické texty o Chartě 77, a tím pádem jsem začala dost psát. Překlad mě naučil vyjadřovat se a také jsem hodně pracovala s jazykem. Až potom jsem si psala deník. Hned po gymplu jsem se dostala do jednoho malého nakladatelství a dělala korektury. Pak jsem jako devatenáctiletá psala do novin pro mládež, to bylo začátkem osmdesátých let.

* Už ve dvaceti jste psala do stockholmského Expressenu. Jak jste se tak mladá dostala do renomovaných novin?

Díky zkušenostem s články svého táty jsem měla lepší šanci se uplatnit. Ale taky mi pomohlo to, že jsem předtím pracovala pro magazín Elle. Dřív tady ženské magazíny mezinárodního formátu nebyly. Už jako mladá jsem věděla, že chci psát o vztazích, jednoduše proto, že mě to zajímá. A tehdy o tom ve Švédsku skoro nikdo nepsal.

* Vy jste ale nevystudovala psychologii. Nevyčítal vám někdo neodbornost?

Nepamatuju se, že by mi někdo vyčítal neodbornost. Myslím, že jsem přečetla víc odborné literatury než kdejaký student oboru psychologie. Studovala jsem na univerzitě literaturu a kunsthistorii a ještě dětskou literaturu. Nedokončila jsem ji, chybí mi necelý rok. Mnohem později jsem absolvovala intenzivní kurs sexuologie, ale bylo mi řečeno, že bych spíš měla přednášet já. Rozhodně si myslím, že víc než titul je důležitá empatie, zapálení a mít hodně zkušeností z vlastního života. A taky mít chuť se pořád vzdělávat.

* Jak těžké bylo prosadit se?

Konkurence je obrovská, hodně lidí se snaží pracovat na volné noze, ale ne všem se to daří. Problém je například s uzávěrkami. Když toho děláte víc, abyste se uživili, nestíháte dodat články včas. A to už pak čeká hodně lidí na vaše místo. Musíte si ho opravdu střežit a pracovat na sto procent.

* Kdy jste začala psát knihy?

V roce 1993 jsem napsala svůj první román o matce a dceři Vata Spar. Taková trošku detektivní story. Moc se toho neprodalo, jen asi tři tisíce exemplářů, kniha neměla vůbec žádnou propagaci. A také v tom sehrála roli daň na knihy, která byla opravdu vysoká, a mnoho lidí tak na nákup vlastních knížek nemělo. Před několika lety ji stát snížil, takže teď už by situace byla asi jiná. Dva roky nato mi vyšla kniha s názvem Sto otázek a odpovědí o lásce a sexu a pak už jsem vydávala v průměru jednu knihu ročně. O dětech a pro děti, o vztazích, sexu, rodině... V roce 1998 jsem například napsala knihu pro žáky sedmých až devátých tříd, která je dnes součástí předmětu biologie a rodinná výchova.

* Vy ale nepíšete jen o sexu a vztazích…

Píšu i o kráse, o módě, o známých lidech. Třeba radím i celebritám. Jim samozřejmě přímo ne, ale komentuji jejich chování. Píšu o tom, o čem se drbe. Třeba proč má ta a ta dítě, když má problémy s partnerem a podobně. V časopise Mama jsem zase měla rubriku, kam mi posílaly ženy dopisy s dotazy. Třeba tady, (ukazuje na stránku Mama) tady se mě žena ptá, co má dělat, když si připadá jako nedokonalá matka... A tahle má problémy s manželem. Mé rady vycházejí z vlastních zkušeností. Radím jim jako matka nebo jako manželka. Lékaři či psychologové mívají velký odstup, mají mnoho teorií, které ale často prostě nefungují.

* Jak vypadají vaše přednášky?

Zabývám se třemi druhy přednášek. Ty nejpopulárnější jsou o závislosti, kde vyprávím o knize Nejbližší, takže o vlastních zkušenostech s manželem závislým na alkoholu a drogách. Je totiž málo lidí, kteří se nestydí stoupnout si před lidi a otevřeně hovořit o tom, že můj manžel byl závislý a takové problémy jsme měli v rodině. To je vzácné a lidi to inspiruje k větší otevřenosti a přestanou se stydět, protože vidí, že i úspěšní lidé se mohou do takových problémů dostat. Druhý typ přednášek je pro rodiče o rodině. Třetí druh je o sexu a o lásce a jsou určeny pro školy nebo třeba porodní asistentky.

* Pociťujete po úspěchu knihy Nejbližší ještě větší zájem o svoji osobu?

Určitě. Poté, co vyšel ten román, mi psalo mnoho žen i mužů děkovné dopisy. Že oni sami mají stejné problémy, ale cítí se trapně, když o tom mají mluvit. I když mnoho lidí a mezi nimi i novináři mi kladli otázku, proč jsem napsala tak autobiografickou knihu, jestli na mě není manžel naštvaný a podobně. Ale já vždy říkala, že tou knihou chci pomoci nejen sobě, abych se z pocitů vypsala, ale především nejbližším lidem alkoholika, spoluzávislým. A také jsem ji napsala až po třech letech abstinence mého muže, abych se na ten problém podívala s odstupem.

* Co považujete za svůj největší úspěch?

Díky knize Nejbližší jsem se stala víceméně známá. Vím, že se o mě teď lidi více zajímají, platí mi za přednášky, a hlavně jsem prorazila jako spisovatelka. Předtím mě lidé vnímali jen jako poradkyni a žurnalistku.

* I vaše Kniha o orgasmu měla úspěch a byla přeložena do dalších jazyků včetně češtiny. Proč zrovna tohle téma?

Spousta otázek, které dostávám od žen, se týkají právě orgasmu. Tato kniha však není určena jen ženám. Radí, jak dosáhnout orgasmu častěji, lépe a rychleji, takže muži se mohou o orgasmu své partnerky mnohé dozvědět. Protože zatímco u většiny mužů dochází k orgasmu vždy, protože se jedná o biologickou záležitost, u žen cesta k němu bývá mnohem složitější.

* Setkala jste se ve Švédsku s kritikou za svůj liberální přístup?

Jsou tady nějací puritáni, ale spíše mám pozitivní ohlasy mých článků i knih. Třeba v té knize, kterou používají školy, se mluví otevřeně o sexu, těhotenství nebo homosexualitě. Aby nikdo nemohl nic namítat, nechala jsem její obsah posoudit lékaři, ale také spolkem homosexuálů, aby nedošlo k nějaké nepřesnosti.

* Máte nekonvenční názory i na porod. Svou dceru Ingrid a syna Daniela jste porodila doma jen za přítomnosti porodní asistentky. V Čechách se o této alternativě rozpoutala diskuse, ale většina lékařů je zatím spíš proti...

Nikde ve světě se to lékařům nelíbí. Mají své názory a myslí si, že vědí vše nejlépe, že se jedná o jejich profesi, do které nemá nikdo co mluvit. Existuje ale mnoho studií, které prokazují, že porod není medicínskou záležitostí. Právě když se do toho vkládá medicínské prostředí, tak nastávají komplikace. Žena je ve stresu, je stažená. Samozřejmě že když pak doma nastanou komplikace, poukazuje se na to s mnohem větší razancí a tvrdí se, že v nemocnici by se jí to stát nemohlo. Pravda je, že co se týče úmrtnosti novorozenců, je na tom Švédsko nejlépe na světě a i péče o matku a dítě tu patří mezi nejlepší. I tady ale platí, že když máte dobré podmínky, tak je velmi bezpečné rodit doma.

* Publikujete v novinách, píšete knihy, přednášíte, máte pořad v rádiu pro teenagery, staráte se o svých pět dětí, ke všemu vypadáte přitažlivě. Jak se to dá zvládnout?

Já jsem velmi pilná. Když člověk má disciplínu a hodně pracuje, tak se toho dá zvládnout hodně. Hlavně díky dětem můžete dělat ještě víc než bez nich, protože děti vás vedou k velké soustředěnosti a nemůžete si moc zahrávat s časem. Musíte mít všechno precizně naplánované a toho plánu se držet. Nemůžete jen tak lenošit, protože neuděláte to, co potřebujete.

* Takže vy nikdy neodpočíváte? Kolik hodin denně pracujete?

Ale ano, mám čas lenošit. Mám fakticky hodně volného času. Třeba abych takovouhle rodinu mohla mít. A s tím pracovním časem je to jak kdy. Někdy pracuji velmi hodně, dokonce někdy odjedu pryč, abych se mohla pořádně soustředit. Není to tak dlouho, co jsem bydlela v hotelu a jídlo mi přinášeli na pokoj, pracovala jsem od sedmi od rána do půlnoci. Ale jinak pracuji tak od devíti do tří, takových normálních šest až sedm hodin denně. Víkend mám většinou volný, ale jak kdy, když musím něco udělat, tak pracuji i o víkendu.

* Považujete se za feministku?

(směje se) Ano, ale rozhodně ne takovou, která by nenáviděla muže. Když jsem vydala svou první knihu, ozývaly se hlasy, že jsem brutální feministka, protože píši o tom, jak se žena pomstí muži, který jí ubližuje. A já v knize přitom řešila hlavně vztah matky a dcery. Jsem definitivně feministka, protože si myslím, že muži a ženy mají mít stejná práva, stejnou šanci na práci... Jenže pro mě je to úplně přirozené, to přece není nic divného. Feministky jsou spíš vnímány jako šílený, ostříhaný ženský, který chtějí zabít všechny mužský... Ale to je nesmysl, proboha! To přece nemá s feminismem nic společného a já jsem smutná, že dnešní mladé ženy koukají na feminismus jako na něco pohoršujícího. Rozhodně by se ženy neměly feminismu bát. Kdybych měla porovnat Švédsko a Čechy, tak si myslím, že české ženy potřebují mnohem víc emancipace.

* Více emancipace?

Bohužel, jak se na to dívám, když se vracím do Čech, tak je to pořád ještě hodně takové staromódní i mezi mladými lidmi. Předpokládá se, že matka musí být doma s dítětem a že třeba otec to nedokáže. To jsem četla právě v časopise Maminka, to bylo legrační čtení. Dělali tam rozhovory s tatínky, kteří měli malé děti, a jeden tam úplně zděšeně mluvil o tom, jak jeden týden byla žena v nemocnici a on musel doma pracovat a pomáhat. Až když se žena vrátila, tak se vše vrátilo do starých kolejí, prostě normálka. Fascinovalo mě, jak na sebe byl pyšný, že zvládl celý týden starat se o dítě.

* Ve Švédsku tak muži neuvažují?

No absolutně ne, hlavně mladá generace! Dělí se o mateřskou dovolenou, odpovědnost za domácnost. Když dítě křičí, neznamená to, že poběží matka zjistit situaci, běží většinou oba. Máma se mě dodnes ptá: „Pomáhá ti Robert doma?“ Jak, pomáhá? Tady není žena šéf domácnosti a muž pomocník. Pak chybí právě rovnováha. Ne, to v žádném případě.

* To ale také znamená, že když se rodiče dítěte rozvedou, neplatí jako u nás, že by matka měla automaticky mnohem větší šanci získat děti do vlastní péče?

Ne, švédské děti v rozvedených rodinách bydlí polovinu času u matky, polovinu u otce. Mají dva domovy a stěhují se každý týden. Matka není jako rodič upřednostňována.

* Setkáváte se i s problémy žen z jiných civilizačních okruhů, třeba s muslimkami?

Ve Švédsku se zabýváme otázkami vražd za čest rodiny, ale řekla bych, že Švédi tomu nerozumí a staví se k tomu mdle. Ale je to těžké, řešit tyto otázky v jiné kultuře a jiném kulturním kontextu. Nemá cenu s tím bojovat, nevíme o tom tolik.

* Přestože je Švédsko vnímáno jako liberální země, jsou i tam nějaká tabu ve vztazích?

Největší tabu je závislost, alkohol a drogy. Jak závislost ovlivňuje rodiny a co se děje, když člověk žije s někým, kdo má tyhle problémy. O tom se ještě pořád dost nemluví. Víte, že vůbec první švédské masové hnutí bylo vedeno proti alkoholu? Mnohem později, než se začali organizovat dělníci a vůbec vznikat bojující odbory!

* Takže prohibice Švédsku moc nepomáhá?

Alkohol si můžete koupit ve specializovaných obchodech, jen pokud je vám víc než dvacet let, a ty jsou otevřené jen od devíti do šesti. Lidi si ale vždy najdou čas, aby si ho stihli opatřit. Alkohol si ale můžete objednat po internetu a samozřejmě můžete jít do hospody nebo do restaurace, kde se prodává. Také se stane, že potkáte opilého člověka na ulici. Nemyslím přímo tady ve vilové čtvrti, ale v centru určitě. Nejen ve veřejných prostorách se často stane, že vidíte ožralu, jak drží flašku nebo plechovku.

* Existují ve Švédsku ještě nějaké stereotypy ve vztahu k ženám?

Ano, třeba na výrazné projevy ženské sexuality se stále dívá jako na něco divného. Když má muž hodně milenek, je to v pořádku, když žena hodně milenců, je to prostě kurva. Také by neměla být moc vyzývavá, společensky je pak trochu odsunutá na kolej lascivnosti.

* A co třeba věkový rozdíl u partnerů: úspěšný postarší podnikatel a mladá reprezentativní žena?

Ano, ale i naopak. Starší úspěšná žena má vedle sebe mladšího muže podle vzoru Madonny, Cher či Demi Moore. Rozhodně se tento model netýká jen mužů. Třeba můj manžel je o sedm let mladší. (směje se)

* Švédsko je známé svým liberálním vztahem k pornografii...

Není problém si pouštět doma v soukromí porno, to je každého věc. Samozřejmě se diskutuje o tom, jestli to ženám nevadí, jestli nejsou utlačované. Ale co třeba muži a homosexuální porno? O tom se nemluví, jako by všichni muži byli v pořádku. I tam se najde víc utlačovaných herců. Ale mluví se jen o ženách-pornoherečkách, jaké jsou to oběti komerční zábavy. Třeba ženy vycházející ze sociálně slabších poměrů z Litvy či Estonska si tady vydělávají tělem, ale nemusí být nutně utlačované. O tom se také nikde nedozvíte.

* Nevěra ve Švédsku?

Hodně se o ní mluví a má jistý morální podtext. Není v pořádku mít milenku či milence, je to špatné a hodně lidí na to má ostrý názor, že když má někdo milenku, má to vést okamžitě k rozvodu. Ale je hodně nevěry, jako všude, jen více tajené.

* Ještě zpátky k vaší práci. Na čem v poslední době pracujete?

Právě dnes mi vyšla ve Švédsku tato kniha. (ukazuje pyšně výtisk s názvem Sex a vztahy) A pracuji na dalším dílu Ingrid, což je velmi úspěšná kniha pro malé děti, a na románu Letní dítě, který by měl vyjít na podzim v Česku. Je o problémech a pocitech dítěte přistěhovalce, takže o mně, jak jsem se ocitla v jiné zemi. Do budoucna bych chtěla být živa už jen z psaní románů. Teď jsem rozpolcená, protože toho dělám moc a nemůžu se soustředit jen na jednu záležitost. Ve Švédsku je ale bohužel málo spisovatelů, kteří se živí jen psaním. Tak snad se mi to podaří.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...